Mimo civilizaci

16. Nebezpečí!

Vystrašení kluci, ukryti v hustém křoví na okraji lesa, skoro nedýchají. Hlasitý šramot, podivné šustění a snad i nějaké chroptění..?!  Hrůza je tlačí ještě víc k zemi. Jejich fantazie začíná pracovat na plné obrátky...

Co když tam někdo někomu ubližuje? Co když tam, v kukuřičném poli, právě teď někdo zápasí o svůj holý život? A to chroptění je poslední, co ještě dokáže? 

Honza opatrně rozhrne křoví a vykloní se, aby lépe viděl. Celý rozechvělý, zvažuje, jak by mohli  pomoci. Chvíli pozoruje pohyb v nedalekém poli. Mezi vysokými rostlinami vzrostlé kukuřice  se něco mihlo a  on najednou nemůže uvěřit svým očím. Po chvíli už je si zcela jistý. Nikdo tam nepotřebuje jejich pomoc. Naštěstí. S úlevou vydechne a  otočí se ke klukům:

 „Tak teď to bude ten divočák doopravdy. A bojím se, že ne jenom jeden!"

 Vyděšení kluci najednou nevědí: mají mít radost, že se tam, jen kousek od nich, nekoná žádný mord, nebo se mají kkepat hrůzou z toho, že by sami mohli být napadeni, byť „jenom" obyčejnými divočáky. Nejraději by vrostli do země. Přikrčeni v křoví, hrůzou téměř nedýchají a jenom doufají, že si jich, snad, ti štětináči nevšimnou...

Ti mají, naštěstí, docela jiné starosti. Musí zahnat hlad. A mladá kukuřice jim, očividně, náramně chutná.  Hlasitě funí, pomlaskávají, občas některé spokojeně zachrochtá. Vůbec to nevypadá, že by chtěli odejít.

Kluci jsou nešťastní, cítí se jako v pasti, ale je jim jasné, že nemají na výběr. Nehybně se tedy tisknou k zemi a čekají. 

 Pašíci jsou při chuti, trvá hodně dlouho, než konečně naznají, že už se do nich opravdu víc té dobroty nevejde. S hlasitým chrochtáním a funěním se konečně odporoučí a míří zpět do bezpečí lesa, aby tam v klidu trávili. Odchází svojí vlastní pěšinkou, kterou si, naštěstí, vyšlapali poměrně daleko od úkrytu vystrašených kluků.

Teprve až kolem zavládne úplně ticho, vyplašení kluci pomalu a nerozhodně vstávají. Z lánu kukuřice mají sice radost, ale stejně zůstávají nerozhodně stát na okraji cesty. Opravdu už na ně nečíhá žádné další nebezpečí?

 Hrobové ticho náhle prořízne nový zvuk. Je mnohem slabší a je jim jasné, že to nebude žádný divočák, ale i tak to s nimi pořádně škubne. Jejich udiveným zrakům se ale záhy naskytá úsměvný pohled:

Po prašné polní cestě k nim běží a vyčítavě naříká malé, chundelaté kotě! Namíří si to rovnou k nim a důvěřivě se otírá o nohy Pavlíka. Ten se polichoceně rozzáří a skloní se k tomu důvěřivému tvorečkovi.

 ,,Ahoj, kde se tu bereš?"opatrně ho zvedne a nadšeně hladí. 

 ,,Ale, to není tvůj páníček, kde máš svoje lidi?"trochu závistivě se k němu obrací Ruda. 

Honza se zamyslí, rozhlédne se kolem a jeho pohled pak znovu spočine na tom malém, huňatém klubíčku. 

 ,,Vypadá to, že ses ztratilo,"promlouvá k němu laskavě, „nebo tě snad někdo vyhodil? Kotě, jakoby mu rozumělo, slabě zamňouká.  

 ,,Podívejte, jak je vyhublé,"polituje ho Pavel, „určitě máš pořádný hlad, viď, jenže...co my ti můžem dat ? "

Kluci, jako na povel, začnou hned prohledávat svoje batohy. Ze zásob už jim toho moc nezbývá. Trocha ovesných vloček, ale ty jsou  syrové, něco kolínek v syrovém stavu, trochu cukru a sůl..

„To není nic pro kotě, " shodují se nakonec a bezradně se po sobě dívají. Pavel se chvilku rozpačitě škrábe ve vlasech a pak prohodí:

,,Mám nějaké peníze, pro jistotu, dyby se něco zvrtlo,"vysvětluje nejistě.

„Prostě, mám pětistovku," vyhrkne a rychle pokračuje, „já vím,my se o sebe máme postarat sami, bez pomoci jiných lidí, ale...kotěti snad krmení koupit můžem, to není proti naší úmluvě!"vysype ze sebe rychle a čeká problémy. Kluci však, kupodivu, nejsou proti.

,,Dyž nebudem kupovat nic pro sebe, nevidím v tom problém." souhlasí Honza. Pavlík se spokojeně zašklebí, postaví chundeláčka na prašnou cestu a pokračuje:

 „Nakrmíme ho a pak se uvidí..,třeba si ho tam někdo vezme..."

Je tedy rozhodnuto. V rychlosti nahazují bágly a vydávají se k nedaleké vesnici. Koťátko se  rozbíhá za nimi a nespokojeně mňouká. Pavlík ho tedy znovu opatrně bere do dlaní.

 ,,Neboj, my se o tebe postaráme, drobečku.."utěšuje ho mazlivě. Při slově ,,drobečku,, se potutelně usměje a koukne po Rudovi. Ten ale jenom pohodí hlavou, tentokrát nic nenamítá...                                                                              

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .