Mimo civilizaci

14. Nejsme přeci padavky!

Tajemná postava na okraji paloučku se napřimuje a s úlevou vydechne.

 Mají to ti kluci štěstí, myslí si. Bouřka jim neublížila, našli vodu i suchý pelech a k tomu ještě to vznešené představení. 

 Ale počkat, co to říkali o nějaké tajné schránce? Že by někde opravdu něco objevili? Co to mohlo být?

 Marně si však láme hlavu. A kluci, ti už víc neprozradí. Ze seníku, pod který se opatrně přikradl, slyší už jen pravidelné oddechování.

 Nedá se nic dělat, musím počkat do rána a pokusit se zvědět víc. To ale budu muset risknout větší přiblížení, dokud ještě budou brebentit, umiňuje si a pomalu odchází ztemnělou lesní pěšinou. 

Pak už nic neruší noční klid. 

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -  - -               

„Co,co," zamumlá v polospánku Pavel a přejede si rukou přes obličej. Co je to za hloupé fóry,  myslí si, kdo mě to budí tak brzy?  Z venku k němu pronikají veselé ptačí hlásky... a to ťukání.., to bude asi datel. Že si nedají pokoj, proč vstávaj tak brzy? No jo, ranní ptáče dál doskáče, ale, co z toho má? A já? Já ptáče nejsu... 

Protáhne se a rozespale zamžourá. Oslnivý paprsek světla, který se prodírá škvírou mezi prkny ho nepříjemně udeřil do očí. Rychle je přivírá.

 A jo, my sme v seníku, uvědomí si konečně. Prudce ucukne hlavou, aby se dostal z dosahu toho pronikavého světla. Při tom koutkem oka zahlédne nějaký pohyb. Něco se tam mihlo! Následné zašustění a slabé vypísknutí stačí k tomu, aby se probral docela. Tak myšky?  A jak mají naspěch. 

To se divíte, kdo se vám sem nastěhoval, co? Nebojte, my vám ne...

„Nééé!" přeruší Pavlovy úvahy vyděšený hlas Honzy.„Fuj!"oddechne si a vyjeveně se rozhlíží kolem. Když se setká s Pavlovým pohledem, prohodí: 

 „Zdálo se mi, že se tu proháněly myši," vysvětluje a sklopí oči. „Víš, já je moc nemusím..."

  „Nóó, ono se ti to nezdálo. Ty myšky tady vážně sou."

 „Cože?! Kde?"

Honza zděšeně vyskočí a hlavou při tom narazí do nízké stříšky. 

 „Au!" zabručí a ohmatává si bouli. To už se probouzí i Ruda a mžourá rozespale na kluky. 

 „Co, co to tu vyvádíte? Co se děje?"               

 „Ále, nic," ledabyle mávne rukou Honza, „jen blbý sen," zamumlá a prosebně se dívá na Pavla.

 Ten nepatrně pokývne hlavou a s úsměvem spustí ze cela jiného soudku: 

 „Tak vstávat, pánové, vstávat."

- - - - - - - - - - - - - - -

Jen velmi neradi se po nějaké době kluci loučí se svým dnešním pohodlným příbytkem. Tedy, alespoň Pavel s Rudou.

 „Takové parádní spaní, škoda ho,"  bručí nespokojeně Ruda, když si balí krosnu. Honza se nekontrolovatelně otřese odporem. Rychle se ohlíží, jestli to nezpozorovali... 

„Tak dem, já už se nemůžu dočkat," volá natěšeně Pavel. 

 „Myslíš to tajné místo?" otáčí se po něm Honza vděčně, hned ale dodá:                

 „Jenže my, kluci, musíme napřed sehnat něco k jídlu."

  Nespokojenost se objevuje na tvářích obou jeho kamarádů a Ruda si neodpustí námitku:          

 „No jó, ty musíš mít vždycky pravdu, "mračí se, ale nakonec kapituluje, „dyž, jíst se musí, no" 

A tak nakonec přeci jen míří nejprve k okraji lesa, který je ostatně nedaleko.

„Snad tam bude nějaké pole a na něm něco jedlého," zadoufá Honza, „a navíc, máme při cestě další rybník!" 

 A jak předpokládal, vidina příjemného osvěžení je opravdu smiřuje i s odložením lákavého tajemství. S dobrou náladou si to vykračují příjemným letním ránem úzkou pěšinou.

Ale po pár hodinách je už zase horko, jakoby včera ani nepršelo. Vzduch se tetelí žárem. Kluci se začínají potit,  otravují je mušky, dobrá nálada se pomalu vytrácí jako pára nad hrncem... Honza si povzdechne. A aby nějak unikl té blbé náladě, ponoří se do vzpomínek. 

Znova doma úpěnlivě prosí rodiče, slibuje hory doly, jen aby ho pustili na tu  vysněnou dobrodružnou cestu. 

Vzpomíná, jak se zapřísahali a s jakým nadšením pak plánovali svoji tajemnou výpravu. Se zasněným úsměvem znovu prožívá jejich „tajnou„  noční schůzku na kopci za  vesnicí... Sepsali tehdy i slavnostní „úmluvu".

 Dokážou svým rodičům (a vlastně i sami sobě),  že nejsou tak zhýčkaní, jak jim rodiče často předhazují, že, když na to přijde, obejdou se i bez elektroniky a všech těch parádních vymožeností. Stanovili si tehdy i několik podmínek..

.O tom všem Honza přemýšlí. Náhle před sebou spatří klidnou hladinu malého lesního rybníčku. Konečně! Ale ani to klukům náladu nespraví. 

Bez zájmu shazují bágly a otráveně se kácejí do trávy. Hlavou se jim honí neveselé myšlenky. Stojí to vůbec za tu námahu? Nebylo by líp doma? myslí si zachmuřeně Ruda. Hrát na počítači a nemuset se strachovat o jídlo, nebo dokonce jen o obyčejnou vodu.

 Jenže, taky se užírat nudou a všechna ta dobrodružství prožívat jen ,,jako"?

 Ani Pavel na tom není o moc líp. Tolik se na svoji první výpravu bez dospěláků těšil, víří mu hlavou, když se pomalu a bez nadšení svléká. 

,,Co myslíte, kluci," obrací se k nim znenadání Honza, „kolik sme dokázali z toho, co sme si slíbili?" 

Ruda jen unaveně pokrčí rameny. 

,,Hmm, moc asi ne," protáhne Pavel a rozpačitě se škrábe ve vlasech.

„Aspoň pět dní se starat o sebe sami," připomíná Honza, „sme tu sice už čtvrtý den, dobrá, ale, co dál? "ptá se bezbarvým hlasem. 

,,Našlapat aspoň padesát kiláků," vypočítává Pavel, „my máme za sebou nanejvýš pětatřicet a už sotva lezem." rozpaluje se čím dál víc.

 Honza už se neudrží, naštvaně se plácne do kolen a vyhrkne:

,,Komu vlastně chcem co dokazovat? Neměli naši nakonec pravdu? Dyť my  sme fakticky obyčejní slaboši ..."

,,Tak už dost! To snad stačilo," skočí jim najednou do řeči rozčepýřený Ruda. 

„Nevím jak vy, ale esi si myslíte, že já to vzdám, aby se mi doma vysmáli, tak to se teda pořádně pletete!" vzteká se. 

„Su už pořádně utahaný... to je fakt a mám blbou náladu, ale padavka nejsu! Já ne!"vyhrkne a naštvaně se podívá po Honzovi.

 Pavel zaskočeně vzhlédne a nerozhodně si tře bradu. Zato Honza ožívá:

,,Paráda! Rudo, ty ani nevíš, jak já su rád, že to říkáš. Už sem si vážně myslel, že to chcete zabalit," dodává s nepatrným úsměvem. Slastně se protáhne a svižně vyskočí.

,,A víte co? De se do vody! Pokecáme pak." houkne přes rameno a rozbíhá se k rybníku. A  právě bojovná nálada je nakonec znovu staví na nohy. 

Blahodárný účinek chladivé vody jim pomůže rychle smýt únavu. Za chvilku už po sobě vesele stříkají a dovádějí při tom, jako malí kluci...