Mimo civilizaci

20. Nebezpečné dobrodružství

Přestože šli večer na kutě docela pozdě, vstávají dnes kluci mnohem dříve, než bývá jejich zvykem. Ze spacáků je láká obyčejná zvědavost. Přišli sem včera za úplné tmy a baterka toho zrovna moc neukázala.

Už při probouzení jim připadá všechno nějak jiné. Nevítá je veselý zpěv ptáků, jen občas se ozve nějaké zapípání, či osamělý trylek. Nedoléhá k nim ani šumění stromů, na které jsou tu zvyklí. Přesto se ze všech stran ozývají nějaké podivné zvuky. Teprve po chvíli jim dochází, že jsou to cvrčci. Snad tisíce cvrčků!

 Rychle se soukají ze spacáků a zvědavě se rozhlížejí po velké, téměř rovné ploše pískovny, ohraničené vysokými, docela prudkými svahy. Po chvilce se, kupodivu, všichni velmi rychle se shodnou na tom, že poridž dnes už opravdu k snídani být nemůže. Ani za nic! Hladovět se jim samozřejmě taky nechce a na výběr toho už moc nemají. Je tam někde sice ještě tabulka čokolády, kterou se jim, zatím, daří jaksi ignorovat. Dohodli se totiž, že to bude jejich balíček poslední záchrany.

Uvaří si čaj, ale co dál? Jen o tom začnou, jejich umíněné žaludky se hned hlásí o svoje právo, a to hezky hlasitě.

„Co taková kukuřice?"navrhuje Ruda, „mně včera chutnala a určitě bych si ju dal rači, než ten protivný poridž."A tak je rozhodnuto. Když ji pak po pár minutách hryžou, nedá jim nevzpomínat na snídaně, které běžně mívali doma.

 „Takový obložený chleba, šunka,sýr, rajčátka.." básní Pavel.

 „Nó ...  vařené vajíčko by taky nebylo marné, ...a nebo ... "

„Stop! Nechte toho, dyť už slintám, jak bernardýn, "přeruší nebezpečný hovor Honza a zavelí:

„De se na průzkum! Hurá na to!"  Spolu  s Pavlem se rozbíhají po velké kotlině a ujišťují se, že je to opravdu stará pískovna. Trsy trávy, nízké keříky a dokonce i mladé břízky jsou důkazem toho, že už se tu nějakou dobu netěží.

Rudovi stačí jediný pohled a má jasno. Toto je ideální místo na zdolání nebezpečného terénu. Zahraje si na odvážného badatele. Rychle se vžívá do představy, že je zcela sám v nehostinné poušti, nebo aspoň polopoušti. Za každou cenu se musí vydrápat na písečný vrchol před sebou.Odvážným pohledem měří prudký svah a odhodlaně začíná šplhat nahoru.  Nohy se mu boří a kloužou zpět spolu s drobnými lavinami kamínků a písku, ruce se nemají čeho zachytit. Ale statečný hrdina se nevzdává. Čím rychleji však zabírá, tím více se boří a  znovu a znovu klouže zpět. Zaryje tedy odvážně i obě ruce do sypké stěny nad sebou... náhle však na něj letí celá lavina. V mžiku má písek nejen ve vlasech, ale i v očích a ústech. Začne  prskat, kašlat a plivat...

Honza s Pavlem sledují jeho odvážný výpad s pobaveným úsměvem. Když  vidí jak marně hrabe, připadá jim jako štěně, snažící se vyhrabat z písku myš. Pak to ale najednou přestává být legrace. Vyděšeně se rozbíhají, aby mu pomohli. 

I odvážný dobyvatel rázem vystřízliví, valí se na něj stále víc písku, to už není žádná legrace. Teď už není statečným hrdinou. Je to jen zoufale vystrašený, docela obyčejný kluk. A cítí, že jde do tuhého. Oběma rukama si chrání hlavu před nekonečnými přívaly písku. Moc rád by utekl, ale je až téměř k pasu uvězněn ve stále se valící hromadě jemného, ale všudypřítomného nebezpečí. Neví si rady a tak začíná nepříčetně ryčet...

Oba jeho kamarádi jsou v mžiku u něho. Zběsile se ho snaží vyhrabat z toho smrtelného sevření. Hrůza a děs se zračí v jejich očích. Ale vzdát to nesmí! Za žádnou cenu!

Trvá to snad minutu, možná dvě. Těžko říci, ale pro kluky je to nekonečně dlouhá doba. Nakonec se jim přeci jen daří, s vypětím všech svých sil, vytáhnout kamaráda z té nebezpečné pasti živého. A táhnou ho dál, pryč od svahu, který je stále ještě v pohybu. 

„Stačí, Pavle," volá udýchaný Honza, „zaběhni pro vodu!"

 Vyděšený Ruda těžce lapá po dechu a není schopen jediného slova. Kašle, prská a vyděšeně si protírá oči. Honza ho oprašuje a se starostlivým pohledem se otáčí po Pavlovi. Ten rychle přikládá kamarádovi k ústům láhev s vodou. Pořádné vypláchnutí pusy a Ruda konečně polyká první doušky. 

„Ty bláho! Co to bylo?" vyhrkne nevěřícně a vystrašenýma očima těká z jednoho na druhého.„Já, ... díky kluci, málem sem tam zůstal." A jakoby si teprve teď uvědomil dosah svého jednání, začíná se třást po celém těle. 

Šok?Jen tone! bleskne hlavou Honzovi a bezradně si zajede rukama do vlasů. Pavel znova vystartuje ke stanu a bleskově se vrací. S hranou bezstarostností začne roztřeseného kamaráda uklidňovat. V ruce při tom drží tabulku čokolády. 

Těžko říci, jestli to způsobilo jeho klidné domlouvání, nebo vidina lákavé pochoutky... Jedno je však jisté. Z hromádky neštěstí se, pomalu, ale jistě, stává zase docela obyčejný Ruda. Jeho dech se zvolňuje a pohled teď upírá pouze na onen „balíček poslední záchrany. " Pavel už se usmívá doopravdy a taktizovat začíná i Honza. 

„Je ti jasné, že člověk v šoku nesmí dostat žádné jídlo!?" obrací se s vážnou tváří k Rudovi. 

 „Ale, Honzo, ... já už su úplně v pořádku!" vysouká ze sebe s prosebným pohledem, „jaký šok?  To vlastně,... ani nic nebylo," přesvědčuje kluky a prosebně se dívá na balíček v Pavlově ruce. 

 „Nó, nevím, nevím,"protahuje Honza. Ale pak už to nevydrží a rozesměje se. To Rudovi stačí. Vrhne se po čokoládě a nedočkavě ji začne rozbalovat. Potom se zarazí, pohlédne na kluky, pak na čokoládu a znova na kluky. Rychle se rozhodne a tabulku dělí na tři stejné části. Nejdřív nabídne Honzovi a Pavlovi, teprve pak se zakousne do svého dílu. Chvilku jen labužnicky  vychutnává tu náramnou dobrotu. Pak ale znova upře svůj prosebný pohled na oba kamarády a  žadoní:

„Kluci, ale ... toto nebudem nikomu říkat, že ne?"

 Protože jsou už v dobré náladě, dělají  kluci chvilku drahoty, aby ho trochu vytrestali, ale sami moc dobře vědí, že opravdu není čím se chlubit ...