Mimo civilizaci

21. Solitér a konec hladu

„Nevím, jak vy, ale já už bych něco takového znova zažít nechtěl," obrací se Honza ke svým kamarádům a vysypává si písek z botasek. Taky Ruda se snaží zbavit toho nepříjemného písku,  zdá se mu, že ho má snad všude.

„Chtělo by to vodu, musím se někde vykoupat," bručí a kývne na Pavla. 

„Mrkni na mapu, nenašlo by se tu kolem něco jako rybník? ... nebo aspň potok."

„Zase další zdržovačka, vzdychne si Pavel, ačkoliv i jemu by koupel nepochybně přišla vhod,„dostanem se na to tajemné místo eště letos?"

 Nakonec přeci jen rozkládá mapu a všichni se nad ní sklánějí. Rybníků je v tomto lese sice několik, ale poblíž zrovna žádný. 

„Vracet se určitě nebudem, ... a nejdřív se musíme vážně podívat po něčem k jídlu," připomíná Honza.

 „To tajné místo je na jihu a tím směrem by měl být potok, možná malá říčka, takže, ..." přejíždí prstem po mapě Pavel, ale Ruda ho přeruší:  

„Vezmem to k jihu přes pole, na co máš buzolu? " 

Chvilku to sice trvá, ale nakonec nacházejí na mapě dobrý orientační bod - solitér na okraji lesa. 

 „Bágly na záda a de se!" zavelí Honza. Brzy však zjišťují, že cestovat lánem kukuřice  není nic příjemného, ani jednoduchého. Nakonec mění Pavel taktiku, přichází s novým návrhem:

„Vemem to rači po řádku... u lesa uvidíme..." 

Trvá to docela dlouho, ale nakonec se z toho lánu přeci jen vynořují na cestě u lesa.

„Teď jen, najít ten solitér a je to," rozhlíží se Pavel.

„O čem to pořád mudruješ?" nevydrží už Ruda, „co jako máme hledat?"

 „Solitér. To je strom, kerý stojí o samotě, teda jako... sólo,  a dokonce ti můžu říct,"  vysvětluje trpělivě Honza, „že to bude listnáč."

„Nevytahuj se, jak to můžeš vědět?"durdí se Ruda.

„Chceš se vsadit, o co?" provokuje Pavel, ale Honza ho mírní:

 „A co dyž ho už skáceli, co pak?" 

„Ty musíš pokazit každou srandu," dotčeně mávne rukou Pavlík a zadívá se do dálky. 

Vtom ji spatří. Krásnou rozložitou lípu. Dobíhá k ní a sveze se na starou dřevěnou lavičku. To je něco pro kluky! Příjemný odpočinek ve stínu. Ve stínu starobylé lípy. Z majestátní koruny se ozývá ptačí zpěv. 

„Páni, ta musí být ale stará..."zaklání se Ruda a obdivně hledí do mohutných větví nad sebou..

 „Říká se, že vysazení lípy mělo dycky i nějaký vedlejší smysl a význam," vzpomíná Honzík .

„Třeba to bylo na počest nějaké vítězné bitvy," napadá Rudu. 

 „Ale, může to být i označení hranice," rozvíjí svoje představy Pavel, „co dyž se tu, po dlouhých tahanicích, usmířili rozhádaní sousedé..."

„Ale, " začne Ruda z úplně jiného soudku, „jak ste  věděli, že to bude listnáč?" Kluci se po sobě podívají a Honza, trochu ironicky, spustí:

 „Tak, to bys mohl vědět, nebo vy snad nemáte ve škole zeměpis?"

„Školu sem netahej!" naježí se Ruda, „poslouchat takové řeči, to mě vážně nebaví," vyskočí,  rozběhne se a vesele volá:

 „Poďte si rači zahrát na hoňku!"

„Za ním!"vykřikne Pavel, „nadběhni mu!"

 Ruda kličkuje a vbíhá do vedlejšího pole, kluci za ním. Najednou prudce zabrzdí a všichni se svalí na jednu hromadu. Honza si drží naražené koleno, Pavlík si tře čelo.

„To bude boule, jak hrom,"  tváří se rozladěně.

 Ale Ruda už si jich nevšímá, padne na kolena a začíná hrabat v zemi. Kluci si klepou na čelo:

„Zas ho chytá amok..?

 Ale vtom už i oni vidí, co to tam doluje. 

 „Hurá! Konec hladomoru!" pokračuje  s nadsázkou Ruda, ale Honza ho zabrzdí: 

„Počkej!  To nemúžem," dívá se rozpačitě, „dyby nás někdo viděl,..."

 „Houbelec,"oponuje Pavel nejistě. 

„Dyž to takle zahrabem a urovnáme," předvádí s čertíky v očích Ruda, „nikoho ani nenapadne, že sme si vypučili nějaké ty brambory."

 Honzovi je sice jasné, že jídlo potřebují, ale,... je tohle ten správný způsob, jak si ho obstarat ? Ale touha po jídle je silnější a tak nakonec přeci jen souhlasí. Chvatně  si hází drobné brambory za triko. Nepříjemného pocitu se ale zbavit nedokáže. 

 „Aspoň, že je to velký lán," povzdychne si, „dyby to byla záhumenka, to už bych asi  vůbec nedal..."

 Při tom se stále rozhlíží, jakoby už, už měl odněkud vyskočit hlídač. Rozpačitě se škrábe ve vlasech a těma zapatlanýma rukama si stírá z čela kapičky potu...

Když pak ukládají svůj lup do batohů, Ruda najednou vyprskne a plácá se do stehen. Pavlovi stačí jediný pohled a chechtá se taky.Jen Honzík hledí nechápavě.

Teprve až už nemůžou dál, slituje se Pavel nad kamarádem a přepečlivě mu začne drhnout obličej. Jenomže, jeho ruce nejsou o nic čistší, než ty Honzovy...

 Konečně pochopí i on. Přiskočí k Pavlovi a začne ho „čistit„  stejně pečlivě a konečně má důvod ke smíchu i on.

„Srandičky, srandičky, to vám de," vzpamatuje se však po chvíli, „balíme a padáme, " nabádá kamarády, „ať sme co nejdřív pryč. Pryč od těch brambor i od kukuřice. "

 Ostatně, žádný z nich nemá nejmenší chuť cokoli a komukoli vysvětlovat.

A tak se brzy ztrácejí v dálce prašné cesty.

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 

Děkuji Vám všem za přízeň a oznamuji, že právě dnes, 14. 11. 20017, dosáhl        1 K sledovanosti  a 2. místo v kategorii dobrodružství. Ještě jednou všem děkuji.   

 Vaše  Dašarya