Mimo civilizaci

12. Bouře

Je vedro, z kluků teče, jako by byli přinejmenším na poušti. Ještěže je tu les a jeho, alespoň trochu blahodárný, stín.

 Chlapci se povalují v chládku rozložitého smrku a sní o dobrodružství, které by je jistě potkalo třeba někde v deštném pralese na břehu Amazonky.

 Vtom se z dálky ozve táhlé zahřmění. Kluci se jen neradi vracejí do reality, kde, podle jejich mínění, nemohou prožít žádné skutečné dobrodružství. Líně vzhlédnou k obloze.

 Těžké , temné mraky ale vypadají opravdu hrozivě. A na vyprahlou zem už dopadají první velké kapky deště.           

,,Rychle," vyskočí Honzík, ,,do stanu!"

 Během chvilky jsou všichni, i se svými bágly, namačkaní pod jeho tenkou stříškou. 

Bubnování dešťových kapek zesiluje.

 Spouští se pořádný lijavec.

 Honza se starostlivě rozhlíží po stěnách jejich dočasného příbytku:

 ,,Hlavně se nedotýkejte stříšky ani stěn, nebo sem začne pršet,"vyhrkne.

,,Že by i tento nejnovější vynález měl onu Achillovu patu všech stanů?" udiveně vzhlédne Pavel. Honza jen pokrčí rameny, není si jistý a nechce riskovat.

 Sesednou se tedy ještě těsněji k sobě a s úzkostnými pohledy vnímají zběsilé bušení těžkých dešťových kapek do jejich nepatrného příbytku. 

Vtom se objeví oslnivý záblesk a po chvíli zazní burácivý hrom, jehož hrozivá ozvěna se rozléhá okolím. Současně se zvedá i silný vítr.

 Situace začíná být  vážná. Nový záblesk a kluci začínají počítat. 

„Dvacet sedm, to je eště dobré,"zhodnotí situaci Pavel. Ještě však ani nestačí dokončit větu a je tu nový záblesk. A hrom se tentokrát ozývá mnohem dříve.

Bouřka se nebezpečně blíží.

 Pavel nervozně doluje ze své paměti útržky toho, co o ní kdy slyšel a vážným hlasem pronáší:

 ,,Blesk prý uhodí nejčastěj do toho nejvyššího stromu." 

 ,,Nebo do osamělého," doplní Honza a Ruda hned bojácně pípne:

 ,,Ale, my sme jen kousek od stromů."

Jeho úvahy přeruší nový záblesk a silné hřmění.

 ,,Já, někde sem četl," vrací se po chvilce Pavel ke svým vzpomínkám, „že blesky přitahuje i větší vodní plocha." 

  ,,A my sme přímo u rybníka!" vydechne Ruda a začíná blednout.

 Honza, jenž z jeho hlasu cítí ohromný strach, snaží se ho trochu povzbudit:

 ,,Horší by bylo, dybysme byli někde na poli, nebo na nějakém kopci."

Další záblesk a mohutné zahřmění mu v tom ale moc nepomáhají.

 „Hmm," přidává se Pavel a snaží se, aby jeho hlas nezněl moc roztřeseně ,

„tam by to do nás asi napralo stejně, jako třeba do toho osamělého stromu.

 Stále silnější déšť a prudký vítr cloumájí lehoučkým stanem. Voda začíná prosakovat už i do jejich chabého příbytku. Zvuk jednotlivých kapek se slévá do silného dunění.

 Kluci, ohlušeni řevem běsnících živlů, se dál vyděšeně tisknou k sobě a už nemají náladu na povídání.

,,Devět!" vyhrkne zděšeně Pavel po dalším mohutném zahřmění, ,,už jenom devět! "