Mimo civilizaci

28. Lesní požár

„Tak nevím,"převrací se Ruda v trávě z boku na bok, „ale já sem si ten poklad stejně představoval jinak..." bručí nespokojeně.

„Hm, tak povídej," otáčí k němu klidnou tvář Pavel, „tys vážně myslel, že ti někdo naservíruje pečené kuřátko?"

„Ale houbelec," odsekne Ruda naštvaně, že mu kamarád nechce rozumět. 

„Tak asi vepřo, knedlo, zelo, ne?" dobírá si ho Honza, „no, ono by to nebylo špatné, ale..."

„Houbelec! Dyť mě ani nenecháte domluvit," brání se Ruda, „víš, já sem myslel, že to bude něco... něco jiného, ne jenom jídlo."

„Tak to klobouk dolů!" pokývne hlavou Pavel, líně se převrátí na záda a mžourá do sluníčka, „náš Rudynek že by nestál o dlabanec?"

 Ruda dělá, že tu jízlivou poznámku přeslechl. 

„Nějaký skutečný poklad..." zasní se a před očima zřetelně vidí velkou, kovanou truhlu, plnou vzácných pokladů...

„Takže... zlato, stříbro a drahé kameny?" nevěřícně zakroutí hlavou Honza, „skromný zrovna nejsi. Ale teď vážně. Kdo myslíš, že by sem zakopal nějaký poklad?"

„A navíc nám ještě nechával indicie..," vkládá se do hovoru Pavel, „ zrovna nám! Můžeš mi říct, proč by to někdo dělal? Probuď se! Nejsme na žádném pustém ostrově, ani v žádném dobrodružném filmu, ani..."

 Ruda jen s nevolí poslouchá argumenty kamarádů, ale pak si přeci jen pomalu začíná uvědomovat svoji naivitu.  Aby se uchránil jejich posměšků, vyráží do protiútoku:

„Vy taky hned všemu věříte, to byla jen... sranda..." koktá nejistě, „a vůbec... k čemu by nám byly nějaké kameny? Těch bysme se nenajedli!"

„Sláva! Vítej zpět na zemi,"zhluboka si oddechne Honza.

 „Toto byl ten nejlepší nápad," pohodí hlavou Pavel ke zbytkům nalezených zásob, „a já si myslím, že bysme měli rychle vymyslet něco..., něco jako poděkování, esi mi rozumíte..." dokončuje, vstává a pátravě se rozhlíží po tábořišti.

„Tak, konec válení!"vyskočí rychle i Ruda, „ do práce, frajeři!" 

Pavel po něm střelí zvědavým pohledem a nerozhodně přemítá:

„Co ale vlastně můžem udělat?Je tu docela čisto..," rozhlíží se po tábořišti.

 „Upravit studánku? To bysme mohli udělat víc škody, než užitku," mudruje dál, 

 „a stejně je čistá a oni určitě sami nejlíp vědí, jak se o ni starat.."

  Honza se pustí do balení a vybídne i ostatní:

„Napřed, všechny naše krámy. Ať tu po nás nezbyde ani stopa ."

„Jasně šéfe, "pitvoří se Ruda, „šak v tom už sme trénovaní, žádný problém."

Prosmýčili tedy celé tábořiště a rozhodli se nasbírat i novou zásobu dřeva na topení. Brzy však zjišťují, že to nebude tak jednoduché. V nejbližším okolí mýtiny toho moc nenacházejí, všechno dříví je tu vysbírané, les je jako vymetený.

 Zklamaně se vracejí k ohništi, každý jen jen s několika málo klacíky v náruči. Po krátké poradě se proto rozhodují pro vzdálenější výpravu. Pečlivě ukrývají svoje bágly v blízkém houští a vydávají se hlouběji do lesa.

 Nějakou dobu jim to sice zabralo, ale nakonec se přeci jen vracejí, s množstvím suchého dřeva a s dobrou náladou, zpět k tábořišti.  Náhle se Honza zarazí.

„Cítíte to taky?" obrací se ke kamarádům a znovu nasává vzduch. Kluci jen udiveně kroutí hlavami, není jim jasné, co by tu měli cítit. Ale Honza si je už docela jistý.

„Kouř, ... a de to od tábořiště!" nervózně pohlédne na Pavla a vydechne:

„Tys neuhasi oheň..? To snad ne... "

„Ale,  to není možné!" vyděšeně  pípne Pavel, „já dycky... šak víš..."

„Na řeči teď není čas!"vyjede Honza hlasitěji, než měl v úmyslu, „rychle!"

 Shazuje otýpku dřeva a běží směrem k mýtině. Pavel, celý zkoprnělý, pohlédne na Rudu. Ten jenom něco zabručí, zakroutí hlavou a rozbíhá se za Honzou.

 Teď už cítí ten kouř všichni, a to docela zřetelně.

„To přeci není možné!" probleskne hlavou nešťastnému Pavlovi. Podlomí se mu kolena a s výrazem štvaného psance se rozbíhá za kamarády.

„Požár... lesní požár... a já..?" vzlykne, „já... já, to přeci... není možné! Já sem ho uhasil!"

 Klopýtá přes kořeny a padá, znovu vstává a běží dál.

„Uhasil sem ho... uhasil..." opakuje si pořád dokola a z očí se mu hrnou velké, horké  slzy...