Mimo civilizaci

18. Kdo to byl?

„Tak, řekne mi už konečně někdo, co se v tom obchodě stalo?" vybuchne Ruda, sotva se ocitnou  za nejbližším rohem.

 „Jenom to, že sme málem porušili našu úmluvu,"odpoví mu Honza. 

„To by bylo vážně hrozné! To by se asi zbořil svět, že?"

 „Nech toho, Rudyne, není to k ničemu," vkládá se do vzrušené debaty Pavel.

 „Dybys věděl, jakou já sem měl chuť na rohlíky, nebo tu bábovku s mlékem!"

  „Jo ták, teď mi to teprv došlo,"otočí se překvapeně Honza, „tys to mléko chtěl pro sebe, kdobrý fígl."

„Žádný fígl, rozdělili bysme se, no!" houkne dotčeně Pavlík a hledá zastání u mlsného Rudy. Ten, samozřejmě, hned ochotně přikyvuje. Jenže Honza tomu nějak nechce rozumět. 

 „Úmluva není jen můj výmysl, a... kotě stejně mléko nesmí!" vyhrkne už trochu popuzeně a pohladí neklidné koťátko. 

 „Oni by tě chtěli nalévat mlékem, no to by ti pomohli."

 Staví kotě na zem, aby mu nasypal troch drobných granulek a nestačí se divit. 

Z roztomilého kotěte se stává divoký dravec. Vrhá se na  krmení s takovou vervou, že to klukům vyloudí úsměvy na tvářích. Pavel mu pak ještě nalévá do  víčka od ešusu trochu vody a znovu se stávají svědky jeho bleskové reakce. Během chvilky je miska vylízaná a kotě si spokojeně čistí kožíšek.

 „Kluci, my ale musíme sehnat další vodu," uvědomí si Pavel při pohledu na poloprázdnou láhev.

 Opodál postává hlouček menších dětí. Barevný míč, s nímž si ještě před chvílí hrály,leží teď zapomenut v trávě. Jejich pozornost se přesouvá ke kotěti. Blonďáček v ušmudlaném tričku se odvážně přišourá až k nim a bezelstně spustí:

 „Máte hezké koťátko, můžem si ho pohladit? 

Honza přikývne, ale hned využívá příležitosti:

 „Fajn, ale vy nám za to pomůžete, potřebujem vodu, není tady někde pumpa?"

Klučina rozvážně přikývne, ale zároveň dává rukou znamení svým vrstevníkům. Ti hned přibíhají a obklopují kotě. Nadšeně ho hladí a brebentí jeden přes druhého.

„My máme doma černobílé, ale je už větší," vykládá děvčátko s culíkem, „a babička má tři, ale ty sou moc divoké, nemůžu si s nima hrát," dodává lítostivě.

„To je toho," přeruší ji rozcuchaný kluk s velkýma čokoládovýma očima, „my sme jich měli pět!" 

„Ale takové kotě měla Anička, co bydlí vedle nás," zjišťuje ušmudlaný blonďáček a upírá pohled na Honzu:

 „Kde ste ho vzali?"

„Měla?"ptá se Pavel trochu nerudně.

„Hm, a ztratilo se jí.  Celý den ho hledá..," rozumuje klučina a pátravě hledí z kotěte na kluky a  zpět. Ti váhají. Mají se ho vzdát? Už si tak nějak začali zvykat na myšlenku, že  ten čilý draveček zůstane s nimi... Pavel vzdychne a Honza pokračuje ve vyptávání:

„Kde bydlí ta Anička, zavedeš nás k ní?"

 „Tady, tam, my ji zavoláme," spustí kdosi a celý hlouček se rozbíhá k nedalekému domku se zahrádku.

 Během chvilky přivádějí malé děvčátko v krátkých šatečkách. Jeho modrá očka hledí trochu ustrašeně. Náhle však zahlédne kotě, vytrhne se kamarádům a rozbíhá se přímo k němu. 

„Mourku! Mourečku. " vykřikne a přivine si ztraceného mazlíka k tvářičce. 

„Kde ses toulal, já sem tě hledala.."mazlí se s ním a kotě hned začíná spokojeně vrnět.

„Tak, to bysme měli," pokývne hlavou ne příliš spokojený Honza a podává děvčátku i sáček s krmením.

„Tady máš proviant, a... měj se, Mourku," pohladí ještě naposledy kotě po měkkém kožíšku a obrací se na blonďáčka:

 „A teď, ta voda, kde ju najdem?" 

Malý ho důvěřivě bere za ruku a celé procesí se vydává za nimi. U nedaleké pumpy pak  kluci uhasí žízeň a nabírají  vodu do zásoby. Potom se už rychle loučí s caparty i kotětem a vydávají se zpět, ven z vesnice.

 Cestou míjí telefonní budku.

 „Zavoláme dom?" zastavuje se Pavel, „my, teda, nic nepotřebujem, ale naši by asi byli rádi..."

 „To jo," souhlasí po chvilce váhání Honza, „ale komu zavoláme? Už se pomalu stmívá, doma by nás mohli přemlouvat, nebo třeba nařídit, abysme se už vrátili... "

 Po krátké poradě je rozhodnuto, že volat bude Ruda svému staršímu bráškovi. Ten už je skoro dospělý a určitě z toho nebude dělat vědu. Dali tedy dohromady nějaké drobné a Ruda míří k telefonu. Chce se v budce zavřít, ale to mu kluci nedovolí. A pak už jen natahují uši, aby jim neuniklo ani jediné slovo.

 Pro Rudu je nakonec i hovor s bratrem docela krušný. Potí se a zalyká, je celý rudý, jak se všemožně snaží zdůvodňovat, proč se ještě nevracejí. Potom docela dlouho jen poslouchá, přikyvuje hlavou, jakoby ho na druhém konci mohl někdo vidět, a každou chvíli opakuje:

 „Ano .. .jasně  ... určitě, hm ... jo... slibuju,..."

Když  pak konečně položí sluchátko, pořádně si oddechne, ale  vůbec mu není do řeči... Po chvilce ze sebe přeci jen začíná soukat všechna ta napomenutí, příkazy a zákazy, kterých se mu od bratra dostalo vrchovatě. Najednou se však zarazí.

 „Moment!" zvolá náhle, „ jak ale může vědět, že sme spali v seníku? Jasně řekl, že nám to spaní v seníku docela závidí!"

 Kluci se po sobě nechápavě podívají a Ruda pokračuje:

 „Taky mě pořádně sepsul, že sme dělali oheň! Od tvého táty, Honzo, ví, že máš ten vařič a na věčí oheň prý máme zapomenout, nebo si nás podá! Ale, jak to může vědět? Rozumíte tomu?"

 Ruda se až zalyká rozčilením a ostatní kluci jsou z toho taky mírně vyděšeni.

„Někdo nás teda musel vidět a žaloval doma. Ale, ...proč nás teda nespéroval přímo na místě?" snaží se tomu přijít na kloub Honza.

 „Ale, kdo to mohl být?" vrtá hlavou i Pavlovi, „a proč se nám neukázal?"

 „No... v každém případě, oheň už rači rozdělávat nebudem, ...teda, aspoň ne v lese, " rozhoduje Honza striktně. 

„A to, jako, budem ty kolena a vločky křoupat tak, nebo co?"durdí se Ruda a vyhrkne:

 „Kluci, já mám hlad, jako vlk. Co budem dělat? Dybyste nebyli takoví..., takoví ... " bručí. Honza se po něm zlostně ohlédne.

„To už sme snad jednou probrali," otočí se po něm nasupeně Honza, „hladem neumřeš a esi myslíš na ten obchod, tak ten už je stejně dávno zavřený."

 Ruda jen stiskne rty a uraženě mlčí. Pavel taky najednou neví, co na to říct. Po chvilce Honza, už trochu klidnějším hlasem, dodává:.

„Nechme toho, brzy bude tma, musíme si někde uvařit ty kolínka a najít místo na spaní. Tak sebou hoďte."

 Kluci se rozhlédnou kolem. Opravdu už je šero, jen červánky prozrazují, kde bylo ještě před chvilkou zářilo slunce. A tím směrem se teď naše parta vydává, zpět do divočiny...