Mimo civilizaci

13. Noční divadlo

Po bouřce si kluci neodpustili ještě jedno vydovádění v příjemné vodě rybníka, ale  potom už je to táhlo dál.

 Asi po hodině rychlé chůze zahlédli v dálce před sebou nějakou malou dřevěnou stavbu. Že by chatka?

 Opatrně přicházejí blíž.

,,Seník, obyčejný seník ..." hlásí Ruda docela zklamaně. Ale pak ho něco napadne:

„Pod ním by se vlastně dalo schovat, dyby zas pršelo." Prohlíží si ho ze všech stran.

 Nakonec ale vítězí žízeň a kluci pokračují dál, ke studánce. Ta by už, ostatně, měla být někde blízko. A opravdu, brzy ji nacházejí.

 Nedaleko pěšinky vyvěrá mezi kameny, obrostlými mechem. Voda je čistá, průzračná, ale...následkem nedávné bouřky je všude kolem plno bláta a spadaných větví. Přesto se k ní kluci vrhají, aby uhasili žízeň a znovu si naplnili láhve.

 Potom pátrají po okolí a hledají nějaké příhodné místo, kde by se mohli utábořit. Urousaní a špinaví, vracejí se však s nepořízenou. Nerozhodně postávají a dohadují se, co dál.

 Vtom se Ruda s velkou vervou pouští do sbírání popadaných větví a táhne je k okraji pěšinky.

 ,,No, co, co?" obrací se hrdě k překvapeným kamarádům,

 ,,ruce mi neupadnou a studánka si to zaslouží," dodává ještě, když si všimne jejich udivených pohledů.

 Taky mě to mohlo napadnout, myslí si Honza a obrátí se k Pavlovi, drcne do něj a spustí:

„No, co? Studánka čeká, dem na to!" 

Po slabé půlhodince je celý plácek k nepoznání. Stanovat se tu sice nedá, je tu moc mokro. Přesto mají kluci takový zvláštní, hezký pocit. Udělali něco užitečného, i když je do toho nikdo nehonil. Obzvlášť Ruda září. Má radost, že byl první, koho to dnes napadlo. A Honza, ten začíná být pyšný na svoji partu.

Naposledy se rozhlédnou po upraveném plácku, pak nahodí batohy a nerozhodně se rozhlížejí, kudy dál. A znovu se blýskne Ruda:

 ,,Co ten seník? Pod ten se vejdem. A určitě tam nebude takové mokro."

 Honza přikývne na souhlas a Pavel Rudu uznale poplácá po rameni:

 ,,Dobrý nápad kámo." Teď už Ruda září, jako sluníčko a rozbíhá se zpět k seníku.

Pod seníkem je skutečně sucho. Zvědavý Pavel leze však po žebříčku nahoru. Nenápadně, jen jako náhodou, zatáhne za starý visací zámek na dvířkách a najednou ho drží v ruce.

,,Není zamčený," volá dolů, ,,já to tam omrknu." Dvířka sice vržou, ale otvírají se docela lehce. Uvnitř je tma. Příjemná vůně však napovídá, že je tam seno. 

„Páni," volá nadšeně, „tady se bude spat, pěkně na měkkém," pochvaluje si,

 „šak otlačení už sme až hrůza."

Vesele skočí do trávy a má najednou takovou radost, že prostě musí něco udělat. Rozpustile šťouchne do Rudy a ve chvilce se rozpoutává divoká honička. 

Až když už jsou celí zchvácení a udýchaní, všimnou si,  že se stmívá. Rychle se tedy stěhují do seníku. Jen co se pohodlně uvelebí, spustí věčně hladový Ruda svoji oblíbenou písničku:

„A co večeře?"

 Honza se zachmuří. Dnešní příděl už spořádali, i on má hlad. Co je jeden krajíc chleba? uvažuje a přitahuje k sobě batoh.

 ,,Ale, co bude potom, až nám jídlo dojde úplně?"vzdychne, když už každý z nich drží v ruce velký krajíc chleba. Ruda jen bezstarostně mávne rukou a Pavel, s úsměvem na tváři, vesele prohodí: 

 ,,Necháme to koňovi, ten má věčí hlavu."

Všichni se s úlevou rozesmějí a hned se pouštějí do jídla. V nastalém tichu se Honza zahledí škvírou ven:

 ,,Někdo tam je," zašeptá.

  Kluci opatrně přelézají ke stěně a natahují krky. Zprvu vidí jen temnou hradbu lesa na pozadí trošku světlejší oblohy. Pak začínají rozeznávat palouček před sebou a na něm...

,,Srnky,"  vydechne Pavel.

 ,,A tam je třetí, "ukazuje Honza k okraji lesa.

 Pak už jen všichni nadšeně zírají. Na plácku, spoře osvětleném jen hvězdami a měsícem, kousíček od nich, pasou se tři krásná zvířata. Občas zvedne některá ze srnek hlavu a ostražitě větří, ale pak se zase klidně pustí do svěží trávy.

 ,,Máme štěstí," šeptá Honza, ,,vítr vane k nám, takže nás nemůžou cítit." 

S otevřenou pusou sledují kluci ten neskutečný výjev.  Vtom něco zapraská. Srnky se napřimují a plavnými skoky mizí mezi stromy.

 Ještě dlouho pak hoši fascinovaně upírají zrak do tmy. Ale tam už je  klid, jakoby to všechno byl jenom sen. Přírodní představení skončilo.

,,Nikdy bych nevěřil," usmívá se zasněně Pavel, ,,že by mě mohlo něco tak nadchnout..." 

 ,,V televizi sem je viděl tolikrát," přidává se Honza,

 „ale, toto bylo něco úplně jiného, nádhera," rozplývá se.

Už se pomalu chystají ke spánku, když se ozve Ruda:

 ,,Já musím, kluci, eště ven..."

,,Tak ale, maž dál, ne abys to pustil hned tady u žebříku,"přikazuje mu Honza a pohodlně se ukládá na voňavém lůžku. 

,,Nejmíň deset metrů,"dodává pro jistotu Pavel. Ruda už stojí na poslední příčce a zkouší: 

„Kluci, nejdete taky?"

 ,,Bojí se, hrdina,  má strach," dobírá si ho Pavel. 

 ,,Tak se předveď ty," brání se uraženě Ruda. Pavel se jen uchechtne a dál provokuje:

„A, víte co? Uděláme si stezku odvahy - kdo si troufne dojít sám ke studánce." 

 To už se Rudovi nelíbí vůbec, ale protože se nechce nechat zahanbit, jen ledabyle prohodí:

 ,,Máš štěstí, že su tak utahaný, jinak bych ti ukázal..."

Honza chvilku poslouchá, ale nakonec se rozhodne zasáhnout:

 ,,Neska už ne," protahuje se a zívne, 

 „eště toho nemáte dost? Já teda jo. Nechte to na jindy... "

Ruda je Honzovi vděčný, i když nahlas by to neřekl. S ohromnou úlevou se škrábe nahoru a aby odvedl pozornost od sebe, mudruje:                          

,,Tak to bychom měli jednu tajnou schránku, jedno... vlastně dvě koupání v rybníku,  jednu ukázkovou bouřku a nakonec jedno krásné divadlo pod noční oblohou, což se zase tak často nevidí...

"Pavlík mu chce připomenout ještě jedno taky zajímavé vaření, ale naštěstí se včas zarazí. Bylo by přeci jen škoda, pokazit tak hezký večer.

 A pak, už v polospánku, si uvědomí, že tu nejsou tak docela sami. Ale ani to šustění a pískání myšek už ho nedokáže rozházet. Propadá se do hlubokého spánku...