Mimo civilizaci

7. Voda, voda, voda!

Po úzké, travnaté pěšince, vinoucí se hustým lesem kráčí nějací lidé. Zatím je jen slyšet jejich hlasy. Kluci na nic nečekají. Rychle odbočují do lesa, aby se nechtěnému setkání vyhnuli. Opatrně našlapují, přesto však jim každou chvíli zapraská pod nohama nějaká ta zrádná   větvička.

 Jak jen to dělají všichni ti zkušení stopaři? přemýšlí Honza. Proto, když se mu zdá, že už jsou od pěšiny dostatečně daleko, zastaví se, dá klukům znamení a všichni se opatrně sunou k zemi.

Neznámí lidé nevěnují však zvukům kolem sebe, naštěstí, žádnou pozornost a docela hlasitě si povídají. Chlapci se krčí za křovinami, srdce jim zběsile bije na poplach.

 Připadá jim jako celá věčnost, než se na pěšině konečně objevují dvě postavy. Podle hlasů by to měl být muž se ženou a nemají nejspíš ani tušení, že je zpovzdálí napjatě sledují tři páry chlapeckých očí. Vesele spolu klábosí a zdá se, že moc nepospíchají. Trvá to docela dlouho, než se klukům ztratí z očí a i pak je ještě stále slyšet jejich hlasy. 

 ,,Konečně sou pryč," šeptne ulehčeně Pavel, když pár zmizí v dálce za ohybem.  

„Zatracené mušky!" rozčiluje se Ruda, „kde se tu najednou vzaly?" bručí a rázně se toho dotěrného hmyzu zbavuje. Honzíkovi ale vrtá v hlavě něco jiného.

,,Všimli ste si," tlumí Rudovo povykování,  „na jakou dálku sme je slyšeli? Stejně daleko je teda slyšet i nás. Musíme si dávat bacha...naučit se mluvit potichu," a klade si ukazovák na pusu. Tímto pohybem se pak vzájemně upozorňují docela často.

 „Dyž, ono je těžké, nemluvit nahlas..."brblá po několika minutách šeptání Ruda a kamarádi mu musí dát za pravdu.

 Dál se však tiše prodírají hustým lesem a prohledávají každé trochu zelenější místo v naději, že by tam snad konečně mohla být ta vytoužená voda. Únava z dlouhé namáhavé cesty je rychle zbavuje i posledních zbytků sil.

 ,,A co oběd, kdy bude?" vyčítavě spustí Ruda.

,,Na vaření nemáme vodu,  připomíná unaveným hlasem Honza. 

Voda!Jak je možné, že je najednou tak důležitá? Obyčejná voda! Nikdy dřív to nebyl žádný problém. Voda byla po ruce vždycky, když ji potřebovali a všude,  víří hlavou Rudovi, když shazuje batoh a usazuje se na vyhlédnutý pařez, zastíněný širokými větvemi mohutného smrku. 

Pavel vybaluje chleba. Každému podá krajíček slabě namazaný máslem. Ruda ostražitě sleduje, jestli náhodou nedostane krajíc menší, nebo třeba méně namazaný. Nakonec ale musí uznat, že je Pavel podělil opravdu spravedlivě. 

 ,,Mušketýři,"usměje se Honza, ,,můžem si zahrát třeba na sběrače z pravěku a přilepšit si malinami," snaží se trochu odlehčit situaci, ale ani on sám už nemá energii, ani náladu. 

Teprve při další cestě se občas zastavují u drobných šťavnatých plodů, aby si aspoň trochu zvlažili ústa. Ale i tak je žízeň čím dál větší. Už si ani nepovídají. Ticho prolomí až Ruda:

,,Žízeň, pitomá žízeň! Čert aby to vzal!" durdí se a naštvaně kopne do šišky, která se mu připletla pod nohy. Ta se kutálí z mírného kopce dolů. 

,,Jé, voda! Kluci, voda!" vykřikne překvapeně, když tam dole spatří záblesk vodní hladiny. 

Zapomíná na únavu a rozbíhá se z kopce. Čile přeskakuje kořeny, zakopává o spadané větve, v poslední chvíli se vyhýbá zrádnému balvanu, ukrytému v trávě. A kluci pádí za ním. Zastavují až dole u nenápadné vodní stružky. Mezi kameny se tu proplétá malý potůček. Nadšení mušketýři hned shazují bágly i boty a v mžiku jsou ve vodě. S požitkem se brouzdají malými tůňkami klikatého potůčku. 

 „Paráda! Nádhera!" výskají nadšením a ve chvíli se rozpoutává velká vodní bitva. Spršky chladivé vody příjemně osvěžují jejich unavená těla. Brzy jsou promáčení a zablácení, ale šťastní. 

Na rozbahněném břehu objevuje Pavel nějaké stopy. Drobné otisky, trochu podobné sukovitým větvičkám patří nejspíš nějakému malému žíznivému opeřenci. Kousek dál pak nachází i pěkné otisky srnčích kopýtek.

,,Proč nejsu srnec?"zatváří se nešťastně. „Já bych pil, až bych brečel..."

 Honza, sám žíznivý až se mu jazyk lepí na patro, konejší Pavla i Rudu:

,,Voda bude, kluci, jen musíme jít proti proudu. tam určitě někde narazíme na pramen.."

„A co dyž ne? Já se napiju z potoka a hotovo!" vyjede naštvaně Ruda. 

Honza se začne ošívat , škrábe se ve vlasech a přemýšlí. Taky by se nejraději napil hned tady, a kdyby byl sám, tak to udělá okamžitě, ale, když on zodpovídá za ty dva...

„Víte co, kluci? Chvílu to eště vydržíme. Esi nedojdem ke studánce do hoďky, pak to risknem z potoka."

 Pavel nerozhodně, ale přikývne, Ruda naštvaně sklopí hlavu a prudce vyrazí kupředu. 

Trochu osvěženi, ale pořád ještě žízniví, vydávají se společně na další cestu. Nejdřív se brouzdají vodou, ale to jde moc pomalu, nohy nebezpečně kloužou po slizkých kamenech. 

 Nechtějí-lí vodní stružku ztratit z očí,  nezbývá jim nic jiného, než prodírat se vysokou trávou, obcházet křoviny, velké balvany a přelézat padlé stromy všude, kudy si malý potůček usmyslel kličkovat.

 A tak není divu, že po dalších několika hodinách plahočení, jsou opravdu pořádně utahaní. Teď už šlapou jen setrvačností, nálada je na bodu mrazu. Takhle si to svoje dobrodružství nepředstavovali... 

Začíná se stmívat a pramen nikde.

 Alespoň že ty stromy se trochu rozestupují a končí stoupání. Náhle Honza udiveně vydechne a nevěřícně ukazuje před sebe. Není to jen výplod jeho fantazie? To asi z té kruté žízně...

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . 

Díky vám všem za přízeň.  Těším se na každou zprávičku...  XD