Mimo civilizaci

23. Zázrak?

Šestý den na cestách je docela náročný. Slunce dnes sice tolik nepálí, dokonce i pofukuje  mírný, příjemný větřík, ale... kluci se přesto nějak necítí ve své kůži. Plouží se lesem jako stíny, na nic nemají náladu.

Všechno to začalo už včera navečer. Nejdřív jen slabými bolestmi břicha, pak už to bylo horší. Jejich útroby se s nezvyklým přívalem ovoce, především však s peckami v něm, začaly vypořádávat po svém. Co se nedá strávit, musí prostě  ven.

 Nejdříve začal nápadně často odbíhat Ruda a kluci si z něj utahovali. Ale brzy měli i oni úplně jiné starosti. Dostali prostě  "řídký případ s hustým běháním," jak to trefně pojmenoval Pavel v době, kdy sám byl ještě fit. A tak, parádní táborák, výborná večeře, oslava, ... to všechno zůstalo jen nesplněným přáním.

 U říčky si sice uvařili brambory, část si jich pak ještě vhodili do žhavého popela, aby si upekli tu dobrotu, na kterou se tak těšili, nějak je ale přešla chuť. Většina připraveného jídla zůstala nakonec v ešusech, snad jim přijde k chuti později... 

Stěží se pak dovlekli na okraj lesa kde, chráněni hustým porostem, brzy zalehli. A tak tento večer, pro ně tak významný, dopadl  nakonec úplně jinak, než si plánovali.

Zesláblí a unavení, blíží se dnes kluci k lesní pěšince, která by je měla konečně dovést na ono vytoužené tajemné místo. Vysoké mechové polštáře kolem pěšiny je lákají k odpočinku a oni neodolají a pohodlně se usadí.

„Mrkni, Pavle, na mapu, myslím, že už sme docela blízko." požádá po krátkém odpočinku Honza.

 Dá to trochu práce, nějakou dobu jim trvá, než se „najdou„ na mapě, ale nakonec zjišťují, že jsou opravdu jen asi půl kilometru od svého cíle.

„Musíme se domluvit na nějaké strategii," uvažuje Pavel.

 „A to jako proč?" nechápe Ruda, který už by se nejraději viděl na místě. 

„Uvažuj trochu,"

„To právě dělám," nenechá Pavla domluvit , „stačí prohrabat tu hromádku dřeva a najít další zprávu, nebo... rači pořádný poklad! To je ono, kluci! Pořádný poklad!" rozohňuje se. 

 „Jasně,"  brzdí ho Honza, „a co myslíš, že tam najdeš?"

 „Čert ví,"  vloží se do debaty opět Pavel, „ale v každém případě ... musíme být opatrní."

„To dá rozum, že tam nevtrhnem bez pořádného průzkumu," brání se Ruda, „přeci se nepřipravím o dobrodružství..." dodává s potutelným úsměvem.

 „Takže, vztyk," ukončuje debatu Honza a s povzdechem si nahodí krosnu, „od teď už bez zbytečných řečí a de se na to!"

 „Eštěže mě už nebolí to břicho," pochvaluje si Pavlík a ostatní souhlasně přikyvují. 

Ušli sotva několik metrů a Honza se prudce zastavuje. Překvapeně pohlédne k patě statného smrku a obrací se ke kamarádům:

„Kluci, studánka, jakou sem eště neviděl."

 Ruda s Pavlem chvilku nechápavě zírají do mechu. 

 „Hloupý fór," odfrkne nakonec Ruda.

 Honzík tedy znovu pohlédne k patě smrku a ... nechápavě si protírá oči. Celý zmatený, začne koktat:

 „Ale, ... ona tu byla, ... vážně, kluci, věřte mi..."sám kroutí nevěřícně hlavou a upírá nechápavý pohled na svěže zelený mechový polštář před sebou. Vtom se ale mechové lůžko pomalu propadá a v jeho středu se zaleskne vodní hladina... 

„Jezírko," vydechne překvapeně Ruda a Pavel jen nevěřícně hledí na ten nepochopitelný zázrak. 

Než se však kluci stačí vzpamatovat, voda je znova pryč! U jejich nohou je zase jen krásný mechový polštář...

„Co, ... co je to za čáry?" začíná vyjeveně koktat i Pavlík. 

Kluci po sobě zmateně pokukují a jen bezradně kroutí hlavami. 

Jenže,... když pak pohlédnou dolů, jejich oči opět zírají na nehybnou hladinu temné tůňky...

„Tak moment!" ozve se rozhodným hlasem Pavel a upřeným pohledem zkoumá ten nepochopitelný výjev. Náhle se usměje a mocně vydechne úlevou. Ruda i Honza hledí teď s otevřenou pusou pro změnu na něho. 

„Je to jasné jak facka," vysvětluje po chvíli s pohledem upřeným vzhůru, „koukněte, stačí slabý větřík. Ten se opře do koruny, celý strom se trochu nakloní a po chvilce se zase vrátí zpět. Asi je tu nějaký močál, nebo co." Honza náhle pochopil a hned dál rozvádí Pavlovu teorii: 

„Jasné! Ty dva vrchní kořeny, překryté mechem, sou tak chvilku nad hladinou - to vidíme jen mech, pak se trochu ponoří, no a nad ten mech vystoupí  voda..."

 „Kouzlo, a při tom tak jednoduché," kroutí hlavou Ruda.

 Pavlík, se zasněným pohledem stále ještě upřeným na to pohádkové mechové jezírko,  zašeptá:

 „Dyby už vůbec nic jiného, tak tohle stálo za to, za všecku tu námahu ... a vůbec, je to nádherné!"

„Jenže, to nám nikdo neuvěří, pánové," mudruje Ruda s pohledem upřeným na tu zázračnou podívanou, „budou nás pokládat leda tak za blázny..."

„To chtělo foťák, škoda, že ho nemáme," vydechne zklamaně Pavel, „mohli sme mít víc takových krásných záběrů..."

 „Třeba ty srnky," přidává se Honza a je na něm vidět, že i jeho to docela mrzí.

„Nebo ta sova," usmívá se zasněně Ruda, „ale, i obrázek toho legračního, ufuněného ježka mohl být hezkou připomínkou našeho putování..."

 „Příště to, kluci, musíme promyslet líp," pokračuje ve svých úvahách Pavlík. 

„A myslím, že to snad už ani nemusíme brat tak vážně, teda... myslím příště, za rok..., s tím zavrhováním civilizačních...těch, no, šak víte, jak to myslím." zamotává se do svých představ a zkoumavě se zahledí na Honzu. 

„Tady šlo přeci hlavně o to, dokázat, že nemusíme jen pořád vysedávat u počítače, nebo hrát na mobilu..., jak nám to naši doma pořád vyčítali, ale ..." 

 „Mobil! Kde je můj mobil?"skočí jim náhle do řeči Ruda a zběsile se vrhá na svoji krosnu. Když ho po chvíli objevuje v jedné z bočních kapes, ulehčeně vydechne: 

„Tu si! Ale, mrtvý,... škoda...." smutně ho obrací v rukou. 

„Šak si ho až do teď ani moc nepostrádal," usmívá se Honza, „naštěstí. Prvý den sem měl docela strach."

A Ruda je sám překvapený, že to bez toho „ svojho mobilku„ tak dlouho vydržel. A z vlastní vůle! Nejraději by si snad poklepal na rameno, jak je dobrý.

 Pyšně se dívá po kamarádech. Ocení to aspoň někdo? Pavel ten jeho pohled „rozluštil„  a přehnaně důležitě pokyvuje hlavou:

 „Jasně, si jednička, ale my sme si je nevzali vůbec, víš?" 

 „No dobře, tak ste teda taky jedničky, no..." připouští milostivě Ruda.

„Fajn, tak sme se vzájemně pochválili," usmívá se Honza, „tak už snad můžem jít, ne?"

„Jasnačka!" rozjařeně zahlaholí Ruda a energicky si nahazuje krosnu.

 Ještě poslední pohled na tajemnou tůňku a kluci už zase mizí v hloubi hustého lesa...