Mimo civilizaci

30. Borci

„To mi hlava nebere... co mám vlastně hledat?"bručí si pod nos  Ruda, zatímco se žene úzkou pěšinou. Pátravě se rozhlíží kolem sebe, všechny jeho smysly jsou soustředěny na jedinou věc: Objevit, co je jinak. Tak mu to totiž před startem řekli kluci z pětky, jak si je Ruda prozatím pojmenoval, kteří jim nabídli, aby si zasoutěžili s nimi. Hledej a zapamatuj si, co je jinak.

Čas běží a Ruda se začíná smiřovat s myšlenkou, že prostě na ten jejich fígl nepřijde. To bude pořádný trapas, myslí si, ale copak já mám vědět, jestli některá ta větvička nebyla původně jinde? Nebo některá šiška ..? 

„Počkat! Co ty tady děláš?" vyhrkne pobaveně, když zavadí pohledem o malou, kulatou šišku.

„Dyť ty si přeci borová," usměje se a zkoumá podezřelý stromek..

„Na smrku nemáš co dělat.., to je ono!" zaraduje se. Teď už je mi to jasné, pozorně se rozhlíží.

„Vida, ty sem taky nepatříš!" zazáří, když jen o několik metrů dál objeví křemen v rozsoše mladého doubku.

 Neunikne mu ani několik trsů trávy, svázaných stébly, ani břízka, ozdobená dubovou větvičkou, či žlutý květ třezalky na malinovém keři.

„Tak. A rychle zpátky!" broukne spokojeně,  „měří se taky čas, nemusím být poslední..."

 Při zpáteční cestě nachází ještě dvě další „zvláštnosti„ a v duchu si je všechny přeříkává.

Po doběhnutí do cíle je musí totiž ještě napsat na lístek papíru.  Teprve po jeho odevzdání mu David stopne čas a uhnaný Ruda si může konečně na chvilku vydechnout.

 Na trasu už vybíhá Honza a z jeho výrazu tváře je jasné, že mu strohý pokyn u startu taky nic moc neříká.

Do večera si kluci vyzkoušeli ještě několik podobných soutěží. Vedle „postřehovky„ to byly i zašifrované pokyny, při nichž měli najít a pojmenovat léčivé byliny, či správně přiřadit přeházené větvičky a šišky.

Dlouhán Kuba teď přísným okem hodnotí třeba to, jak se komu daří postavit vylosovanou maketu ohně. A naši kluci občas jen zírají na zručnost a znalosti spřátelené pětky.

S menším, či větším úspěchem se postupně pokoušejí i o zdolání lanové lávky, nebo přesné určení azimutu totemu z různých stanovišť.

 Při vázání uzlů na čas jsou ale odsouzeni jen do role diváků.

K velkému údivu Rudy, ale i Honzy a Pavla, je vyhlášena dokonce i soutěž ve sbírání dřeva na oheň. Podmínky jsou jednoduché. Přinést co nejvíce suchého dřeva v určitém časovém limitu.

 Po odstartování se všichni rozbíhají do okolního lesa. Na místě zůstává jen dnešní kuchař Kuba, který je rozhodčím tohoto závodu.

„Bylo to fajn odpoledne,"pochvaluje si Pavel. Ruda se po něm otáčí a odfukuje, jako lokomotiva.

„Hmm, ale ... my budem asi na posledních místech," vzdychne si.

„Ti kluci sou dobří," prohodí Honza, „nemůžem je porazit, dyž sme vlastně nic netrénovali."

 Ruda se zastaví, aby nabral dech a nesouhlasně bručí: 

„Ale, můžem si trochu zlepšit skóre... šak máme plno dřeva kousek odsud.. " dodává. 

„No, nevím.., " zatváří se Pavlík trochu nerozhodně a rukou si prohrábne zpocenou kštici, „taky na to myslím, jasně,že si zajdem pro to, co sme odhodili, ale... "

 Honza se po nich podívá nevěřícně. Jeho pohled je vážný a Ruda má najednou dojem, jakoby stál před svým dědečkem. Stejně nekompromisním, ale zároveň trochu smutným hlasem prohodí:

„Tak vy si myslíte, že bysme měli vyhrát..," pokývá hlavou, „bylo by to fajn, jenže ... byl by to vlastně podraz."

„Ale, oni sou lepší proto, že mají náskok v ostatním, trénujou to už určitě nějakou dobu. My máme zas  náskok ve sbírání dřeva... to je snad fér, ne?" nevzdává se Ruda.

 Honzíkovi se to ale nezamlouvá. Sklouzne pohledem z Rudy na Pavla a pokrčí rameny.

„Je to na vás kluci, ale já bych to nedělal..."  otočí se a běží ke své otepi dřeva. Mlčky ji sbírá  a rychlým krokem vyráží zpět k tábořišti.

 Ruda s Pavlem jsou mu v patách a i oni se prohýbají pod těžkým nákladem. Na zpáteční cestě nikdo z nich už nepromluví. Každý z nich se snaží srovnat vlastní myšlenky, probrat všechna pro a proti. A vůbec to není jednoduché.

Na mýtinu se vracejí mezi prvními, jejich „úlovek„ je ale jednoznačně větší, než to, co postupně přinášejí ostatní kluci. 

„Teda, klobouk dolů," zhodnotí jejich snažení Kuba, „ste jedničky!" nadšeně hlásí a jeho upřímný pohled dokládá, že to myslí upřímně. 

 Honza se mu ale nedokáže podívat zpříma do očí. Pavel s Rudou to nemohou nevidět. A jejich pohledy mluví jasně. O takové vítězství nestojí! Jak je to vůbec mohlo, byť jen na chvilku, napadnout?

„Ne, tak to není..." vyhrkne Pavel. 

„Nejsme jedničky, vyhráli ste vy," dodává Ruda.

 Pavel má pocit, že mu spadl ze srdce obrovský balvan. Usměje se nejdřív na své kamarády a ostatním pak vysvětluje: 

„My sme to dřevo měli nasbírané, nic sme nemuseli hledat, jen sme ho donesli."

 Mezi kluky se rozhostí ticho. Udiveně se po sobě dívají a v jejich očích se zračí, kromě překvapení, i velký obdiv. Obdiv a uznání. A tyto pocity dávají najevo každý po svém. 

Ozývá se souhlasné zamručení i potlesk, někdo dává najevo svůj názor vztyčeným palcem. A statný, ramenatý David, tak trochu vedoucí celé party, podává každému z rozpačité trojice ruku.

„Ste borci," dodává uznale.

 Kluci jsou najednou plní dosud nepoznaných emocí. Rozpaky a pýcha se mísí s radostí... Oči jim září, ten pocit je pro ně mnohem silnější, než vítězství v nejtěžších závodech. Podívají se po sobě a je jim tak nějak... hezky...