Mimo civilizaci

25. Tajuplné tábořiště

Moji milí přátelé.  Chci Vám všem moc poděkovat za přízeň, za milé komentáře i dobře míněné rady.

 Našla jsem tu, na WP neuvěřitelně milou a přátelskou komunitu. Je až k neuvěření, jak se tak sblíží různí lidé, kteří vlastně o sobě celkem nic neví, až na to, že milují čtení a psaní příběhů. Jsem tu asi půl roku, ale stává se mi toto místo místem setkávání s úžasnými lidmi. 

Za to všechno Vám chci moc a moc poděkovat a popřát krásné, pohodové Vánoce v kruhu vašich nejmilejších, hodně zdraví, štěstí a osobní pohody.

 Zároveň Vám všem přeji hodně  úspěchů i na poli spisovatelském 

                                   a to nejméně po celý nový rok 2018.     XD

                                                                                           Vaše Dasarya

------------------------------------------------------------------------------------------------------

A teď už pojďme zpět k našim chlapcům...

Hluboko v lese, pod korunami mohutných stromů, až dole u samé země, krčí se tři nenápadné postavy. Nejdřív se pozorné rozhlédnou na všechny strany, teprve pak následuje několik obezřetných krůčků vpřed. Krátká zastávka, soustředěné naslouchání a zase pár opatrných kroků.

„Ku - ku, ku - ku," ozve se hlasitě do podvečerního ticha.

 Kluci se s zastavují a zvědavě pátrají v korunách stromů. Nejdříve zahlédne Ruda huňaté tělíčko veverky, na chvíli se jim ukáže dokonce i akrobat strakapoud, ale po kukačce nikde ani stopy. 

Když pak už vzdávají své marné pátrání a chtějí pokračovat v cestě, kukačka se ozve znovu, ale ze zcela opačné strany. Pavel jen pohodí hlavou. Kukačka nikde a , škoda, ze přerušila tu napínavou hru. Teď už se nějak nemůže dostat zpět do té správné, bojové nálady...

 Honza ho ale nenechá dlouho přemýšlet. Nespokojeně se rozhlédne, pak upře zkoumavý pohled svých modrošedých očí přímo na něj:

 „Něco mi tu nesedí.., nebloudíme náhodou?"

 Té poznámky se okamžitě chytá, zase už utahaný, Ruda. 

„Taky se mi zdá, že dem nějak moc dlouho," rozhlíží se kolem sebe.

„Neřekl bych," zakroutí hlavou Pavel. Z postranní kapsy krosny si vytáhne láhev s vodou, hltavě se napije a pak teprve rozvážně pokračuje: 

„Zkusíme jít eště kousek a dyž nic nenajdem..," poškrábe se nerozhodně v rozcuchané kštici, „ale já věřím, že jo..." vyhrkne pak a zkoumavě se dívá po Honzovi. Ten pokrčí rameny, vzdychne si, ale nakonec přeci jen kývne:

„Tak dem," 

 Po delším hledání se před nimi nakonec přeci jen objevuje prosvětlené místo, které je jasnou známkou nedaleké mýtiny. Pavlova tvář se rozjasní. Naštěstí, zaraduje se, jinak bych si určitě vyslechl řečičky o tom, jak su neschopný a nevyznám se v mapě. Jen eště, aby to byla ta správná, naše mýtina.

 Při těchto myšlenkách se opatrně přibližuje k okraji mýtiny. Ta je tentokrát lemovaná mohutnými smrky s hustými větvemi až skoro k zemi. Tyto stromy opravdu náležitě využily své výhodné polohy. Dostatek slunečního světla po většinu dne a volný prostor před nimi, to jim umožnilo rozrůst se skutečně velkolepě.

 Za toito mohutnou zelenou hradbou se teď krčí tři kluci. Zvědavými pohledy propátrávají mýtinu před sebou. Sluneční paprsky, které se sem opírají z pravé strany, je nejprve trochu oslepují, po chvíli si však jejich oči přivykají a oni s potěšením hledí na hezké tábořiště, ne nepodobné tomu předešlému.

Pavlovu pozornost ze všeho nejdřív upoutává krásný totem. Dřevěný,  zručně opracovaný kůl stojící na vyvýšeném místě za ozdobným sedadlem u  malého ohniště. Jsou tam i další sedátka, taky vyrobená z březových větví, jen trochu nižší a bez opěrky. 

Rychlým pohledem Pavel zjišťuje, že jich je čtrnáct. To znamená, že tu sedává patnáct lidí, uvažuje. Patnáct dobrých kamarádů, pro které je toto tábořiště možná tajným, ale dozajista i tak trochu posvátným místem. Co všechno tu asi prožívají? Určitě tu zažívají plno srandy.

 Nebo sou to snad jen samí staří chlapi ? Hmm..., to asi ne, určitě to budou kluci.., kluci, třeba jako my, uvažuje dál Pavel, jen mají víc štěstí...  Jaké to asi je, když tu spolu sedávají. Určitě mají i kytary.., zasní se s otevřenýma očima...

„Nikdo tu není," spustí Ruda, „a já už vidím tu hromádku!" zajiskří mu v očích.

„Co tam asi bude? Du tam!" netrpělivě vyskočí a prodírá se kupředu. 

Honza ještě jednou přeletí pohledem celý plácek, kterému barvy zapadajícího slunce dodávají tajemné, pohádkové kouzlo. 

Je tu tak nádherně..., pomyslí si s povzdechnutím. Jen nerad odtrhne pohled od té hezké podívané. Jeho oči se náhle setkají se stejně zasněným pohledem Pavla. Jak jsou si najednou blízcí, rozumí si bez jediného slova...

Po chvíli Honza na svého kamaráda slabě kývne a oba společně pak taky vykročí k vytouženému cíli vstříc dalšímu dobrodružství...