Mimo civilizaci

29. Zajatci

Kluci, téměř bez dechu, běží k mýtině.

 „Snad to eště... nebude tak hrozné," funí Honza námahou.

Jsou už jen asi sto metrů od tábořiště. Kouř je sice cítí stále, ale nezdá se, že by šlo o rozsáhlejší požár. Spíš jen malý, nepatrný ohníček. Snad to jen doutná, přeje si v duchu a zastavuje se.

Zchvácený Ruda i vyděšený Pavlík jsou mu v patách, slyší je těžce oddechovat. Otáčí se k nim a rukou dává znamení, aby se ztišili. To se lehce řekne, ale jen velmi těžce plní. Kluci mají totiž pocit, ze jim srdce bije až v hrdle a nenasytné plíce je neúprosně  nutí ke stále novým a novým hlasitým nádechům.

Teď si teprve plně uvědomují, jak málo toho zvládnou. Je sice pravda, že běžet lesem je namáhavé, přeci jen, kličkovat mezi stromy, přeskakovat kořeny a nezamotat se do poléhavé trávy, nebo dokonce ostrých šlahounů maliní a ostružiní, není nic jednoduchého. A při tom ještě dávat pozor na nebezpečné větve, které hrozí každým okamžikem vypíchnutím oka, nebo přinejmenším alespoň způsobením krvavých šrámů na obličeji i rukou.., ve srovnání s tím vším je taková běžecká dráha na školním hřišti jen příjemný relax.

A přesto jsme se mu často vyhýbali, uvažuje Honza, a zaběhat si jen tak, sami od sebe? Kdy se to stalo naposledy? Teď se nám to vymstilo... Vždyť běžíme sotva půl kiláku! A zdá se, že snad co nevidět vyplivnem  duši.

Jen velmi pomalu se jejich dech zklidňuje a srdce vrací k normálu. Náhle kluci zpozorní.Zdá se jim, že z mýtiny slyší nějaké podivné, tlumené zvuky. Nebo, jsou to snad lidské hlasy? Objevil snad někdo doutnající ohníček a pouští se do jeho hašení?

 Kluci chvilku jen zaraženě naslouchají, pak se začnou opatrně plížit k zarostlému okraji tábořiště. Jak jsou teď vděčni těm rozložitým smrkům, jejichž větve jim poskytují bezpečný úkryt. Odtud se teď snaží zjistit, co se na tábořišti vlastně děje. Jejich vystrašené oči hledají nejdříve ohniště. Opravdu! Někdo tam je!

  Vytáhlý čahoun, s hustou tmavou kšticí, se sklání nad ohněm. Asi už se mu podařilo dostat ho pod kontrolu, myslí si s úlevou Honza, když vidí jen nepatrný bílý obláček kouře. Tady už žádný požár nehrozí, oddechne si.

Postava u ohně se náhle napřimuje a chlapci za ní spatří kotlík. Klasický kotlík, zavěšený na trojnožce.

„Říkal sem vám," vydechne Pavel, „žádný požár, ... tady se normálně vaří!"

 Honza s Rudou se po sobě nevěřícně podívají, Pavel však pokračuje:

„A koukněte se tam.., kývne hlavou na druhou stranu, „tam sou stany!"

 Kluci rychle stáčí pohledy naznačeným směrem a nevěřícně hledí na dvě áčka.

„Sme namydlený," hlesne Ruda a opatrně se rozhlíží po mýtině. Od studánky právě přichází další postava, tentokrát je to menší, drobný chlapec, asi stejně starý, jako Honza.

 Než si to kluci stačí srovnat v hlavě, ozve se kousek od nich slabé zahvízdnutí a tlumené hlasy.  Vzápětí se z hustého křoví vynořují dva kluci a něco táhnou.

„A sakra," vydechne Pavel.

„Naše bágly..," pípne zaskočený Honza a Ruda se oběma rukama chytí za hlavu.

Cizí kluci se zatím tlumenými hlasy svolávají a zkoumají svou kořist. Chvilku se o něčem tiše radí, pak nalezené krosny pokládají k totemu a odcházejí ke stanům. 

Co teď?  spíše jen  naznačuje Rudův udivený pohled.

 Kluci jsou bezradní. Mají si troufnout a vydat se pro svoje věci tajně? Nebo se jim prostě ukázat a požádat ...ale, jak na ně budou reagovat? Je těžké, rozhodnout se správně. Kdyby alespoň věděli, s kým vlastně mají tu čest. Pokud jsou to ti „místní„ pak se není čeho bát, ale můžou to být i nějací náhodní vandráci a v tom případě je těžké odhadnout, jak se budou chovat.

 Kluci se dohadují sice jen šeptem, ale přestávají být ostražití. Občasnému křupnutí větvičky nevěnují pozornost.

„Ale sou to naše věci!" vyhrkne nakonec rozčílený Ruda.

„Já pro ně zajdu," rozhodne se Pavel a pohledem odhaduje vzdálenost.

 Honza se mu chystá něco odpovědět, ale než stačí otevřít pusu, uslyší slabé zapraskání přímo za zády.

 Prudce sebou trhne a pak už jen nevěřícně civí do veselých očí nějakého výrostka. Během několika dalších okamžiků už jsou obstoupeni pěticí kluků, v jejichž očích planou vítězoslavné ohníčky. 

Jak tohle mohli dokázat? Dyť sme je vůbec neslyšeli..."bleskne hlavou Pavlovi, jen co se trochu vzpamatuje z prvního překvapení. Pomalu vstává a spolu se svými kamarády si tu povedenou pětici zvědavě prohlíží.

Stačí jediný pohled do veselých, ale zároveň upřímných očí a je mu jasné, že od nich jim žádné nebezpečí nehrozí.

 Honza je chvilku zkoumá pátravým pohledem. Nejdříve se chtěl proti jejich jednání ostře ohradit, vždyť oni je vlastně zajali..! Ale nakonec volí jinou taktiku.

„Ahoj, " podává ruku nejbližšímu z nich, „já su Honza a toto je Pavel a Ruda," představuje svoji partu. Pořízek ruku s úsměvem přijímá.

„Fajn, já su David, ostatní se vám představí sami," pohlédne na svoje kamarády a ti hned nabízejí své pravice a s veselými jiskřičkami v očích drmolí svoje jména.

 Zdá se, že vůbec nejsou překvapeni a David to hned taky potvrzuje.

„My o vás víme, už několik dnů," prohodí záhadně a další, zelenooký blonďák Michal hned dodává:

„Trochu ste nám zamotali hlavu, ... ale už je to OK."

A pak se kluci postupně dovídají, že se jim opravdu trochu zamíchali do jejich pátračky. Ale na další podrobnosti už není čas. Dlouhán Kuba totiž rázně utíná další debatu.

„To je na dlouho, teď se de baštit!" nařizuje, „a vy dete s nama, zvu vás," otáčí se k rozpačité trojici.