Mimo civilizaci

22. Zvládli jsme to!

„Je to eště daleko, Pavle?" volá Honza a oběma rukama se snaží nadlehčit velký bágl, jehož popruhy se mu nepříjemně zařezávají do otlačených ramen. 

 „Slabý kilák," otáčí se rozcuchaný Pavel a pátravě se zadívá na druhého společníka:

 „Jak si na tom, Rudo, zvládneš to k té říčce?" 

„Ale jo," odfoukne si Ruda vlasy z čela, „dyž to zvládnete vy, tak já taky." dodá zarputile.

Vtom před nimi něco prudce vyrazí z trávy. 

„Zajíc!" vyhrkne Pavel a celá skupinka se zastavuje. Vyplašený ušák míří přímo do brambořiště, dovedně kličkuje, přeskakuje brázdy a nakonec jim  mizí z dohledu.

 „To byly pecky," usmívá se Ruda a zaostří pohled do dálky. Zazdálo se mu totiž, že tam zahlédl  nějaké stromy.

 „Že by už ta alej?" ukazuje vlevo. 

 „Fajn, tak snad už bude to brambořiště konečně za nama," těší se Honza.

 „Kousek dál by už měla být i ta říčka,"oddechne si Pavel a přidá do kroku.

Po chvíli rychlé chůze se opravdu objevují na boční cestě nějaké stromy a keře. Kluci namáhavě oddychují a rozhlíží se kolem. Červené plody jeřábu,  keře šípků a trnek, ale tam vzadu... 

„Špendlíky! Kluci, špendlíky!" zavýskne si Ruda a už je zase čilý. V běhu hází batoh do stínu nejbližšího stromu a už se natahuje  po větvi, obalené žlutými plody velikosti třešní. A než k němu stačí doběhnout Honza s Pavlem, už si hází první šťavnaté kuličky do pusy. Slastně při tom mhouří oči a ani mu moc nevadí, že některé špendlíky polyká i s peckami. 

Teprve teď mu dochází, jaký má hlad. Však taky snídali jen syrovou kukuřici a od té doby už uběhlo hezkých pár hodin. Zrádnou vosu tak zahlédne až na poslední chvilku. Teprve pak trochu zpomalí. Představa takového žihadla v krku, to není opravdu nic příjemného...

Když už jsou všichni nacpaní k prasknutí, trhají si ještě do zásoby a neskončí, dokud nezaplní i tu poslední kapsu. Ale ani to jim nestačí. Protože batohy už mají plné předchozího lupu, svazují nějaké ty  špendlíky ještě  do triček.

Po krátkém odpočinku znovu zatouží po koupání. Za hradbou stromů a keřů se objevuje čerstvě zorané pole.

 „Tady už je po žních," rozhlíží se Pavel. 

„Ale to se nám, pánové, hodí!" ožívá Honza, „tady můžem klidně rozdělat oheň." 

„Konečně si uvaříme pořádné jídlo," funí přecpaný Ruda.

 „Až trochu vytrávíme, doufám..." brzdí ho Pavel, „teď bych se už konečně rád vykoupal."

 „ A jak se tak dívám,"pokukuje po nich Honza, „potřebujem to už všichni."

Trvá pak ještě nějakou dobu, než se před nimi konečné objeví zarostlý břeh. Tiché šumění vody už jen potvrzuje jejich tušení. Konečně je tu vytoužená říčka. Po chvilce nacházejí  přístup k vodě a pak už jim nic nemůže zabránit v  divokém dovádění. Po osvěžující koupeli se ukládají na travnatý břeh a začínají spřádat plány na další dny.

 „Zítra už se konečně dostanem na to tajemné místo," vykládá Pavel a zasní se: 

„Co tam může být? Jaké nás asi čeká překvapení?" Honza chvilku uvažuje, sám je taky zvědavý, ale zároveň má trochu obavy.

„Abys pak nebyl zklamaný, Pavle, možná, že tam nebude vůbec nic..."

 „Jak, nic?  To je hloupost!" durdí se při té představě Ruda.

 „Tak... myslím, nic zajímavého, možná, že je to prostě jen další místo, kterým máme projít..."

„Spíš, možná, tam má jít někdo jiný," vpadne jim do řeči Ruda, „já vážně nechápu, jak si můžete být tak jistí, že je to pro nás?" 

„Uvidíme," nevzdává se Pavel, „ale stejně je to fajn, aspoň se máme na co těšit." Ruda jen pochybovačně pokrčí rameny a převalí se na bok. 

„Teď mě tak napadlo," vyhrkl náhle vesele Honza, „došlo vám vůbec, že dneska už máme vlastně splněnou tu naši úmluvu?"

 „No jo! To je fakt!" vyskočí Pavel a radostně plácne Rudu do zad.

 „Dokázali sme to!" směje se, „kluci, my sme to vážně dokázali!" Ruda se dívá z jednoho na druhého,  jakoby mu to teprve teď docházelo a s rozzářenýma očima spustí:

 „Ale, to se musí oslavit!"

„Uděláme si parádní táborák!"

„A parádní večeři!"

Kluci se předhánějí ve vymýšlení nejrůznějších návrhů, nadšeně se překřikují, pošťuchují a nakonec se pouštějí do veselé honičky. Divoce kličkují po šikmém břehu. Nohy jim kloužou, takže není divu, že se  se brzy znova ocitají v chladivé vodě mělké říčky. Jejich bezstarostné hlasy se nesou daleko do kraje...