Němý Výkřik

Projev

"Já jsem Nor Newton. 15 let. Nemám sourozence. Nesnažte se na mě mluvit budu vám odpovídat jen skrz papír." Psala jsem na bílý kus papíru zatímco se celá třída představovala. Byla jsem v ní nová a nechtěla jsem aby se opakovalo to samé jako na mé minulé škole. Venku bylo sice teprve září, ale já žila v Norsku a i proti všem přírodním zákonům zde sněžilo. Z oblohy se snášely bílé, jiskřivé vločky a dopadaly na zem. Jinak bylo zataženo a to přesně vystihovalo mojí náladu.

Na začátku školy se všichni museli představit a to byl pro mě problém. Já uměla jazyky, ale v životě jsem nevydala ani jeden zvuk. Najednou jsem zaslechla.

"Northwest, mohla by jsi prosím přijít k tabuli a představit se nám?"

Nenáviděla jsem své jméno. Žila jsem jen s otcem, protože nás moje matka opustila. Opustila nás hned po mém narození. Rovnou z nemocnice odešla a nechala mě mému otci. Ten nebyl nikdy dobrý ve jménech, ale chtěl abych ho měla originální. A jelikož učí Geografii tak mi dal jméno podle jeho dvou nejoblíbenějších světových stran. Sever a západ. Bezva tati. Získal jsi co jsi chtěl. Tvoje dcera má nejoriginálnější jméno na celé polokouli.

Vstala jsem a přešla z té nejzadnější lavice k tabuli. Cestou jsem slyšela jak se mi celá třída směje.

Učitelka i ostatní čekali, že dojdu před tabuli a tam něco o sobě řeknu, ale to se spletli. Já jen došla k učitelce, dala jí ten kus papíru na katedru a vydala jsem se zpět.

"Počkej! Máš se přeci představit!"

Uslyšela jsem učitelku. Otočila jsem se a zadívala se na ní. Pak jsem hlavou kývla k papíru a zasedla do své lavice.

Učitelka popadla papír a krátký text přečetla. Pak se na mě překvapeně podívala a já přikývla.

Pak to učitelka přečetla nahlas."Já jsem Nor Newton. 15 let. Nemám sourozence. Nesnažte se na mě mluvit budu vám odpovídat jen skrz papír."

Jakmile úča dočetla můj text, tak se na mě upřely zraky celé třídy. Rovnou jsem na papír načmárala tři velká slova a papír zvedla nad svojí hlavu a natočila se ke spolužákům.

JÁ NEJSEM NĚMÁ !

Spolužáci se zatvářili zmateně, ale otočili se zpět na učitelku.

Byla to pravda. Já opravdu nejsem němá, jen jsem nikdy neměla tu potřebu mluvit. Byla jsem vůbec první takový případ na planetě a dokonce jsem byla i v Guinessově knize rekordů.

Zbytek hodiny byl v pohodě. Matematika mi vždycky šla. Dále byly hodiny takhle: Norština,Geografie,Biologie, Výtvarné umění, Angličtina a Literatura.

Na matice to bylo v pohodě, na geografii to bylo trapný, protože tenhle učitel znal mého tátu a celou hodinu kecal o jeho úspězích. Biologii jsem celkem rozuměla a výtvarka mě bavila stejně jako angličtina, kterou jsme měli dvakrát za sebou. Problém nastal na literatuře. Ta byla hodně o mluvení a učitel n amě hned začal dorážet ať něco řeknu když teda nejsem hluchá. Zbytek třídy se k němu přidal a za chvíli na mě už celá třída řvala ať něco řeknu.

Trpělivě jsem je sledovala a čekala až sklapnou. Tohle byla jiná třída než ta kterou jsem měla na většinu svých předmětů. Tahle byla jednoznačně hlučnější.

Nakonec to už učitel nevydržel a poslal mě do ředitelny.

Vzala jsem si teda batoh a vyšla ze třídy. Najednou jsem něco ucítila na zádech. Šáhla jsem si na ně a vytáhla papír na kterém stálo:"Kopni mě! Nemůžu ti nic říct."

Naštvaně jsem papír zmuchlala a hodila ho do koše. Byla jsem po otci prudké povahy, ale uměla jsem se ovládat. Jenže co je moc to je moc. Nejdřív na mě řvou a pak tohle? Ten kdo by si to nechal líbit by byl sralbotka.

Cestou do ředitelny jsem se natolik zabrala do vymýšlení odplaty, že jsem si nevšimla dveří a plnou rychlostí jsem do nich vrazila.

V duchu jsem zaklela a trochu jsem odstoupila. Z Ředitelny se ozvalo dále a já vešla.

Ředitelka Bakkeová byla mladá, fialovo vlasá bestie ve značkovém oblečení a hadíma očima.

jakmile jsem vstoupila tak si mě prohlédla a já polkla. Pak jsem si všimla hnědovlasého kluka s rudým melíren a medovýma očima, který se pro změnu díval na mě.

Věnovala jsem mu jeden pohled bez jakéhokoli výrazu.

"Co si přejete slečno Newton?"

Řekla a podala mi papír a tužku. Táta jí už řekl o mém mírně specifickém způsobu dorozumívání.

"Pan profesor Asleson po mě opakovaně žádal o mluvení i přes to, že jsem mu dala najevo, že nemluvím."

Tohle jsem napsala a podala ředitelce. Ta přes to jen přejela pohledem a kývla. Tím moje audience u jejího veličenstva skončila a já se vydala ke dveřím. Najednou se ozvala ředitelka.

"A slečno Newtonová, byla byste tak laskavá a dovedla našeho nového studenta, pana Arvida Distada k jeho skříňce a dovedla ho do jeho třídy?"

Zeptala se úlisně. Vevnitř jsem úplně vřela vztekem. Vždyť je v popisu její práce ho tam dovézt! A proč o to poprosila zrovna mě? Vždyť ví, že s nám nemohu mluvit!

Vztekle jsem Arvida popadla za ruku a vytáhla ho z ředitelny. tam jsem ho pustila a vzala mu z ruky papír s instrukcemi. Takže skříňka 356 a Jazyková učebna 3. Fajn.

Vyrazila jsem a Arvid se mnou.

"Ty se jmenuješ Newtonová? Jako Isaac Newton?"Zeptal se zvědavě.

Místo odpovědi jsem vytáhla telefon a začala na něj ukazovat. Arvid mě pozoroval a pak začal hádat co tím myslím.

"Máš rozbitý telefon?" Zavrtěla jsem hlavou."Chceš abych měl tvoje číslo?" Zavrtěla jsem hlavou, ale trochu mírnějc. "Chceš moje číslo?" Tentokrát jsem kývla.

Začal něco hledat na svém mobilu a pak mi ho podal. Podívala jsem se na obrazovku kde byl jeho kontakt. Arvid Distad. 335 690 842.

Opsala jsem si jeho číslo do vlastního telefonu a uložila jsem si ho. Pak jsem mu jeho telefon vrátila, napsala zprávu a za chvíli se ozvala taková ta melodie při příchodu zprávy.

Podíval se na ní. Stálo tam: Jsem Nor. Chodím do Kvinty. Nesnaž se mě na něco normálně ptát. Budu ti odpovídat jen na papíře nebo esemeskama. Když už. Podíval se na mě, ale já na něj ne. Kráčeli jsme v tichosti a jediný zvuk byl klapot našich bot v chodbě.

Za chvíli jsme dorazili k jeho skřínce a já u ní zastavila a podala mu jeho papír. Pak jsem ukázala na druhý konec chodby a napsala mu zprávu.

"Tvoje třída je jazyková učebna číslo 3. Třetí odzadu."

Po napsání této zprávy jsem se otočila a odešla.