Němý Výkřik

25

Vzbudila jsem se dřív než ostatní.
Přešla jsem do obýváku.
Tam jsem sebrala ze země svůj batoh a vyndala z něj malej flashdisc ve tvaru mimoně.
Přešla jsem k jednomu počítači který byl v rohu obýváku a zapojila to.

Na monitoru se okamžitě objevilo moje zabezpečení a požadovalo heslo. Koho by napadlo heslo jako AnnaKonda?
Jakmile jsem heslo zadala tak se objevilo několik sestav které jsem vytvořila.

Cvičila jsem asi hodinu třicet minut a nakonec jsem se válela na zemi a popadala dech.
"Takže ty to i cvičíš?" Ozval se za mnou hlas a já se otočila. Na pohovce seděl Arvid a zvědavě si mně prohlížel.
'Snad to nechceš zkusit.' Řekla jsem ve znakové řeči jen tak bez rozmyslu a spoléhala na to, že mi nerozumí.
Bohužel rozuměl.
"Vážně? Jo rád bych to zkusil." Řekl a rozešel se ke mně.
Ty idote vypatlanej! Takový a dost podobný nadávky se mi objevovaly v hlavě a mířily právě na mně.
Co sem to sakra udělala? 

Postavil se naproti monitoru a zapnul mojí úplně první animaci.
Byla dost krátká, ale rychlá.
Dala jsem si ruce do kapes a s očekáváním jsem se dívala co udělá dál.
Přece jenom ta animace byla jedna z nejrychlejších.
Chvíli se nad tím počítačem skláněl a pak odstoupil.

Na compu se objevilo odpočítávání.
Hm. Tak schválně.

Stoupla jsem si vedle něj a pozorovala jsem obrazovku.
3, 2, 1
Animace se odstartovala a já  automaticky začala cvičit.
Arvid se animaci snažil stíhat a musím uznat, že mu to celkem šlo.
Celkem.
Za další hodinu už uměl nazpaměť první a polovinu druhé animace.

Bylo deset hodin a nám se nějak podařilo vytuhnout na sedačce.
Já na ní a Arvid na opěradle.

"Nenávidím tě! Jsi stejná jako ostatní!"
Otočila jsem se a přešla ke dveřím.

"Jestli teď odejdeš...."

"Tak co? Zabiješ se? Skočíš z mostu?"

"Jo. Jsi moje jediná kamarádka......"

"Ne Nikol. Nejsem. Jsi stejná jako ostatní. Jestli z toho mostu chceš skočit tak si posluš! Nikomu tím neublížíš!"

Nikol se otočí a já odejdu.

Zrovna se mi zdálo o Nikol když někdo v mojí bezprostřední blízkosti dostal záchvat smíchu a zjevně spadl na zem. Zvedla jsem se a zamžourala do světla které se rozléhalo po celé místnosti.

"Kurva!" Zanadával Arvid a hodil po Erikovi první co mu přišlo pod ruku.
Vysvětlí mi někdo proč se tu furt válí jogurty?
Erik na něj něco zařval a za pár vteřin už byli v sobě.
No a já jako správná spolubydlící jsem si znova lehla a "vesele" spala dál.

Probudila jsem se až když mi přímo u ucha zazvonil takový ten starý budík.
Moje reakce byla docela očekávatelná. Začala jsem kolem sebe máchat rukama a poslepu hledat ten satanův přístroj.
Nakonec jsem ho nenašla a byla donucena vstát.

Udělala jsem ranní hygienu a oblíkla se do něčeho jinýho než oblečení na moje animace.
Vešla jsem do kuchyně kde už do sebe oba kluci házeli asi čtyřicáté plačinky.
Dva Mariánský příkopy vedle sebe.
Všimla jsem si, že už zbývá jen jedna.
No a tak jsem se na ní doslova vrhla.
V rychlosti jsem sebrala talíř s tou osamocenou malou palačinkou a zmizela jsem do obýváku. Zbytek dne už jsem ty dva neviděla. No popravdě mně ani moc nezajimalo co dělaj.

Bylo asi devět večer když Erik vtrhnul ke mně do pokoje.
To si dělá srandu, ne?! Jasně jsem řekla, že ke mně prostě chodit nebudou!
Vysypal na mně něco ve smyslu; Obleč se jdeme na párty. Jestli nejdeš tak nám navaříš 200 palačinek.
Povzdechla jsem si. Jo. Nenáviděla jsem když (oprava. Nemohla jsem to skoro snýst)bylo kolem mně víc lidí, ale 200 palačinek vařit nehodlám.
Vyhodila jsem Erika z pokoje a oblíkla se do něčeho normálnějšího než jsou tepláky s tílkem.

(Něco jako tohle)

Jakmile jsem se převlýkla tak mně ty dva vytáhli z bytu do zimy.
Vydali jsme se napravo nějakou ulicí. Dost jsme zahýbali a já po druhé zatáčce neměla ponětí kde jsem.
Nakonec jsme došli před nějakej dům, kterej byl jen tak mimochodem, stejnej hako skoro všechny v tý ulici.
Řvala v něm hudba a smrdělo to tu alkoholem.
Argh. No jo. Peklo začíná.