Němý Výkřik

9

Nemocnice byla velká moderní stavba ze skla a betonu v docela příjemném prostředí.

Ale když jsme před ní došli, tak se Nor neklidně ošila a zastavila se.

Otočil jsem se na ní s nechápavým pohledem. Fakt jsem tomu nerozuměl. Jak se někdo sakra může bát nemocnice? Vždyť se tu zachraňujou lidský životy!

Několikrát se přerývavě nadechla a pak se narovnala a jakoby hrdým krokem se vydala k dveřím do nemocnice. Zakřenil jsem se. Hotová superhrdinka.

Jakmile jsme vešli dovnitř budovy, tak se k nám přihnala nějaká sestřička a já pozdravil.

Nor ne. Ani nic nenapsala. Sestra se na ni s očekáváním podívala. Asi si myslela, že jí Nor pozdraví taky, ale ona to neudělala. Jen sestře oplácela pohled.

Ta to zírání nakonec vzdala a pohledem uhla. Nor se zakřenila a já měl co dělat abych se nezakřenil taky.

"Co si přejete?" zeptala se jasně nasraným hlasem.

"Mohla byste nás dovést za Mudr. Distadem?"

"Jste objednaní?"

Zavrtěl jsem hlavu." je mi líto, ale stalo se to před půl hodinou a já jsem se opravdu nestihl objednat." Dodal jsem sarkasticky.

Sestra si povzdechla, ale otočila se a pokynula nám abychom jí následovali. 

Zamračil jsem se. Když jsem rodičům oznámil, že se odstěhovávám, nevzali to zrovna dobře. Máma se až moc dramaticky rozbrečela a táta na mě zařval, že jsem nevděčnej parchant. 

Nic mě tehdy doma nedrželo a tak jsem si prostě sebral všechny svoje věci a nastěhoval se k Erikovi.

Ze zamyšlení mě probrala lehká facka, kterou mi vlepila Nor. naštvaně jsem se na ní podívala a ona pokrčila rameny.

"Tak jdete, nebo ne?" Ozvala se sestřička.

Kývl jsem a znovu jsem se vydal chladnou chodbou nemocnice.

Asi za třicet dveří a jedno podlaží jsme dorazili před dveře odkud se ozval pronikavý výkřik a já si všiml, že Nor naskočila husí kůže.

Pak ze dveří vyšel nějakej chlápek a pohyboval asi zrovna nahozeným ramenem. Pak ze dveří vykoukl i můj otec.

"Doktore, tito dva si přáli se s vámi setkat. Prý se nestihli rezervovat."

"Vážně?" Řekl můj otec a podíval se na nás.

"Vyhozená čelist a zvrtnutý kotník, že jo?" Zeptal se s pohledem upřeným na Nořinu čelist a pak i na nohy.

Nor váhavě kývla. Pak se obrátil na mě a překvapeně zamrkal. Já se zamračil.

"Asi bychom měli jít dovnitř a podívat se na tvoje zranění." Řekl a odešel do ordinace.

Rychlým krokem jsem vešel skrz dveře a chtěl jít i dál, ale něčeho jsem si všiml. Nor zůstala před ordinací a zírala do země s nicneříkajícím výrazem.

S povzdechem jsem k ní došel. "Už jsem ti říkal, že se o peníze nemusíš bát. Řekl jsem jí a ona vzhlédla.

Docela mě překvapilo, když jsem tam uviděl strach.

Ona. Se. Bojí. K. Doktorovi?!Jako fakt?

Měl jsem co dělat abych se nerozesmál.

Ona si toho zjevně všimla, protože se zamračila, založila si ruce na hrudi a odvrátila hlavu.

"Tak jdete nebo ne?" ozval se můj otec z ordinace a já se na ní tázavě podíval.

Podívala se na mě pohledem, který skoro křičel větu: Fakt musím?

Odhodlaně jsem se ušklýbl a drapl ji za ruku.

Jakmile jsem ji dotáhl do té ordinace tak si sedla na ordinační postel a pevně do ní zaryla prsty. Jako by se měla čeho bát.

Jakmile se k ní otec přiblížil a chtěl jí prohlédnout tak se začala bránit. Úplně se zbláznila. Začala kolem sebe máchat rukama a v obličeji se jí jasně zračil strach. Bylo to fakt divný.

Nakonec to fotr vzdal a došel ke skříni.

Z ní potom vyndal nějakou injekci, přiblížil se k Nor a zabodl jí ji do krku. Asi během půl minuty ztratila vědomí a spadla na tu postel.

Jakmile usnula tak se otočil na mě.

"Tak. Vysvětlíš mi co to znamená?"

Pokrčil jsem rameny. "Ta holka se jmenuje Northwest Newton. Chodí se mnou do třídy a prostě odmítá mluvit. Jednou jsem jí našel v opuštěnym baráku a všiml si, že má vykloubenou čelist. Tak jsem jí přived sem."

"A tos mi nemohl říct, že má Belonefobii?"(strach z jehel)

Pokrčil jsem rameny.
"Nemám tušení co to je."
"No to je už teď jedno. Operovat jí budu asi za dvě hodiny a pak si jí tu tak týden necháme. Mohl bys říct jejím rodičům, že je tady?"

"Já nevím kdo jsou její rodiče. Nikdy jsem je neviděl."

"Cože?"

"Podle všeho žije sama."

Na to už můj otec nic neřekl. Jen se otočil k Nor, vzal jí do náruče a položil na pojízdné lůžko.
Pak se znovu otočil ke mě.
"Vrať se domů."