Němý Výkřik

2

Nebudu psát kdy je to esemeskou a kdy ne. Prostě si prosím zapamatujte ze Northwest nemluví. Jen píše (na papir a do phonu)
Dik za pochopeni😉

Jdu zpět na hodinu a představuju si jak se asi budou tvářit mí dočasní spolužáci až se jim pomstím.

Ta pomsta je dokonalá. Sice mě může ohrozit, ale tam možnost je nepravděpodobná.

Jsem skoro u třídy. Zhluboka se nadechnu. Vykročím. A nepatně zatáhnu za hlásič požáru a v rychlosti z něj seberu pár součástek.

Ze tříd se vyhrne mrak malých nebo velkých lidí. Běží kolem mě a absolutně mě ignorují. I učitelé.

Když dojdu do naší třídy tak tam nikdo není. Škodolibě se usměju a začnu strkat ty součástky ostatním do batohů. Pak začnu na papír čmárat falešnou dohodu o tom, že zapnou to požární čidlo. Ten papír taky strcim do jejich batohů a upaluju ze školy.

Vyběhnu na školní nádvoří a zařadím se do chumle svojí třídy.

"Uklidněte se! Klid!"
Snaží se ostatní učitelé uklidnit svoje třídy, ale jako vždy jsou naprosto ignorováni.

Náš učitel to, ale samozřejmě nedělá. Je mu úplě u pr***e co dělá jeho třída.

>>>>>>>>>

Alarm už skončil a teď si posloucháme dlouhej a fakt nudenj projev ředitelky.
Říká nám, že to bylo hrozně nezodpovědný a, že máme říct do to byl.
Celá třída včetně učitele ukáže na mně.
Ředitelka se na mně povýšeně podívá.
Tohle jí jen tak neprojde. Nebude ze mě dělat debila.
Rychle začnu něco čmárat na papír.

"JÁ TO NEBYLA. KLIDNĚ MI PROHLEDEJTE TAŠKU!"
Stojí na papíru.

Ředitelka povytáhne to svoje fialový obočí, který je mimochodem asi tak velký jako celej prales a pak se usměje.

"Ale to je skvělý nápad slečno Newton. Rene byl byste tak laskav a prohledal tašky všech vašich žáků?"
(Ren=učitel)

"Ale jistě. " Odpoví mučitel, teda učitel a hned přejde ke mně.
Překvapeně se dívám jak rozepíná můj batoh a obrací ho vzhůru nohama.
Všechno z něj padá.
Učebnice, penál, sešity, peněženka, klíče atd...
Za chvíli z něj, ale vypadá všechno a oba dva dospělí se zatváří jako děcko kterýmu spadla zmrzlina na zem.
Ušklýbnu se a sama pro sebe se zasměju.
Postupně prohledává tašky ostatních a nachází tam různé součástky.
Spolužáci vykřikují, že nic neudělali a já se usmívám.
1:0. Tohle jsem vyhrála.

>>>>>>
V klidu scházím ze schodů a vycházím na ulici.

Spolužáci kolem mě proudí a nevšímají si tmavovlasé holky, která je celá v černém.

Jdu po ulici a přemýšlím nad nicím když někdo za mnou řekne: "Čau. Neznám tě?"

Otočím se a spatřím kluka z ředitelny.

Prudce zavrtím hlavou. Nejsem zrova sociální. Naopak. Jsem introvert. Nebavím se s nikým.

"Jak se jmenuješ?"
Udělám znakovou řečí větu "jdi do prdele"

Nechápavě se na mně dívá.
Povzdechnu si a ukážu mu prostředníček. Tomu porozumí okamžitě, ale místo toho aby sev urazil se začne smát .

Udělám na něj ksicht a kopnu ho do rozkroku.

Jak jsem řekla.  Nechci se s nikým bavit pokud to není nutné.

Rozběhnu se rychle od něj.

Běžím až moc velkou rychlostí a nedávám pozor na cestu a tak vrazím do paní, která venčí psa.

Pohoršeně se ma mě podívá a já jí ukážu prostředníček. Překvapeně a uraženě pozvedne obočí.
Jo. Prostředníček zabere pokaždý.

Dobíhám domů a skopávám si boty.

Táta je už doma a něco dělá v kuchyni.

Napíšu mu esemesku.

"Ahoj broučku! Jak jses měla ve škole?"

Pokrčím rameny.

"Co děláš k jídlu?" Zeptám se ho.

"Však ty víš."

"Ne! Tati neříkej mi, že jsis vzpomněl!"

"Jak bych mohl zapomenout na narozeniny mé dcery?"

Znovu jsem pokrčila rameny.

"Dělám čokoládovo banánový."

Zajiskřilo mi v očích. Věděl, že ho mám ráda.
Jenže pak tu byla ta lež.

Já měla narozeniny až v prosinci a navíc jsme je s tátou ani moc neslavili.
Prostě mi přinesl dárek s dortem a sel zase do práce.
Obcas mi přišlo, že jako dceru bere spíš svojí práci.

Usínal na stole a objímal papíry. Snídani si bral do práce. Nikdy mě moc nevychovával. Vyrostla jsem odkázaná sama na sebe.

Zamračila jsem se, ale sedla si ke stolu a ukrojila si kousek dortu.

Pak jsem jen tiše nadhodila/napsala.
"To jsi se takhle choval i k mámě? Jestli jo tak docela chápu proč tě opustila."

Nedal nic najevo, ale věděla jsem, že se ho to dotklo.

Když jsme dojedli a umyli jsme nádobí tak jsem chtěla jít nahoru do svého pokoje, ale on mě chytil za ruku.

Myslela jsem, že se mi chce omluvit.
'Bravo! Další skvělá myšlenka. Potlesk! Jak si tohle sakra můžeš myslet?'

Nebylo to tak.
Trhl mou rukou a chytil do svého sevření i druhou.

"Můžete vstoupit!" Zařval a do pokoje vtrhl nějakej chlap s kufrem.

Třeštila jsem na něj své oči a čekala co bude dělat.

Položil svůj kufr na stůl a otec mě pustil. Ale zastoupil mi cestu do pokoje.

"Jsem Cornor Acker. Ty budeš Northwest."
Nebyla to otázka.

"Co mi chcete?" Napsala jsem na papírový blok který nosím všude.

"Raději bych si na to sedl."

"Tak si sedněte." Napsala jsem s ledem v očích a ohněm vzteku v srdci.

Ten chlap si sedl a já si stoupla dva metry od něj.

Vyzývavě jsem na něj pohlédla a slozila si ruce.

"Víš, tvůj otec si všiml, stejně jako tvé okolí, že odmítáš mluvit."
Pokrcila jsem rameny. Není můj problém, že jim to vadí.
"Také si, ale všiml tvému odporu ke společnosti."
Zaryla jsem si nehty do ruky.
"Snažil se tě socializovat, ale bylo to zbytečné. Bylo to pro něj těžké a nakonec dospěl k rozhodnutí oznámit to mě."
Hodil po mě významný pohled, který skoro křičel:  ha! Já jsem lepší a ty ne!

"Oznámit co?"

"Oznámit mi, že se tě vzdává a dává tě do poručnictví mě. Budu se o tebe starat a rozmluvím tě tak až se z tebe stane moderátorka."

Kamenný výraz jako kdyby se zalil betonem. A už nikdy nepůjde rozbít.