Němý Výkřik

10

(Písnička se sem vůbec nehodí, ale já ji sem prostě musela dát. Koukněte na video je dost hustý)

Všechny ty barvy. Žlutá, červená, černá, modrá, zelená.
Všechny jsem je viděla. Bylo to jako výbuch paintballových kuliček. Všech najednou.

Vznášela jsem se v prostoru a kolem mě vybuchovala barva.
Tak a dost! Zpátky do reality North!
Nebo..............jsem už mrtvá?
Co bylo to poslední co si pamatuju. Nějakej chlap mi píchl injekci do krku.
Najednou se přímo před mýma očima objevilo něco co vypadalo jako obří růžové chlupaté srdce. Prostě podivná Barbie pavěc.

Tak jsem se lekla, že mi z hrdla vyšel prudký výdech a já se se zrychleným dechem posadila.

Pořádně jsem se začla koukat kolem sebe a uvědomivat si kde jsem,  co jsem atd..

Seděla jsem na nějakém nemocničním lůžku ve svém oblečení se zasádrovsnou nohou a čelist už mě nebolela.
Raky jsem si všimla berlí opřených o stěnu u mé postele.

Vstala jsem a po jedné noze k nim došla. Pak jsem si je vzala a 'rozešla' se směrem chodba.

Jakmile jsem na ní stála tak jsem se vydala k té místnosti kde jsem naposled byla při vědomí.

Jakmile jsem k ní došla tak jsem uslyšela nějaké hlasy.

"No to si děláš prdel ne?"

"Ne. Jestli to chceš zdarma tak se musíš vrátit domů."

"Na to zapomeň! Do tý cvokárny se už nikdy v životě nevrátim!"

"V tom případě můžu tvojí malou kamarádku odvézt rovnou na policii."

Otevřela jsem pusu. On ho vydírá? Kvůli mě?

Nastavila jsem správně berli a vymrštila jsem ji přímo proti dveřím čímž jsem je prakticky vykopla.
Oba dva se na mě podívali s vytřeštěnýma očima.

Prošla jsem dveřma a jako by se nic nestalo jsem ze stolu srbrala svůj mobil z něj se za chvíli ozvalo.
"Vy Arvida vydíráte?" Zeptala jsem se bez obalu.

"Co je tobě do toho?"

"No nevim, ale vzhledem k tomu, že jste nemocnice a máte pomáhat lidem tak mi nepříjde úplně normální, že tady vydíráte svýho syna."

Ten chlap zrudnul a já měla pocit, že rozdrtí propisku co držel v ruce.
"Laskavě se nepleť mezi mě a mého syna. Není to tvoje věc a sice je pravda, že jsme nemocnice, ale kvůli tomu ti to nemusím platit."
"Kolik to dělá? "
"Šedesát euro(něco kolem 1500kč)"
Dobelhala jsem se ke své bundě která byla položená vedle místa kde byl můj telefon a vyndala z ní peněženku. Z té jsem pak vytáhla šedesát euro a podala je tomu chlápkovi.
"A ještě dvacet euro za berle a dalších dvacet za prohlídku."
Zamrkala jsem, ale vyplázla ty prachy.
Arvid na mě celou dobu vytřeštěně zíral. Pokrcila jsem rameny, nandala si bundu a vydala se ven.
"Doufám, že se těma prachama udusíš." Ucedil a pak se vydal za mnou.

Za chvíli jsme vyšli z nemocnice a asi deset metrů poté se Arvid zastavil a otočil se na mě.
Zastavila jsem taky a povytáhla obočí.

"Proč jsi to udělala?"
"Co?"
"Proč jsi za sebe zaplatila? Abych se nemusel vrátit?"
"Kdo řekl, že jsem zo udělala pro tebe? Hlavně jsem ti to říkala."
Uchechtl se.
"Nedělej ze sebe tvrďáka. A díky. Dostalas mě z otroctví."
I proti všemu jsem se ušklýbla.
"Hele proč vlastně nejdeš domů? Myslím normální dům, ne tu barabiznu kde tě vždycky vidím."
"O tom se nechci bavit. Jestli se někdy rozhodnu ti to říct tak to bude tak za deset let."

Potom jsme se znova rozešli a bok po boku jsme kráčeli ulicemi Osla.
Bylo asi dvanáct hodin a půl.

"Hele nechceš na chvíli zajít ke mě?"
Zeptal se najednou a já se zarazila.
K němu domů? Proč? Co ode mě chce?

Opatrně jsem od něj odstoupila a on si toho všiml.
"Neboj! Nic ti nechci udělat! Přísahám!"

Nevypadalo to tak jako kdyby lhal a tak jsem kývla.