Němý Výkřik

28

Když jsem se znovu ocitla před domem tak jím a celou ulicí zrovna vyřvávalo Remember the name od Fort Minor.
Jo. Moje jméno si asi zapamatujou všichni.

Většina na to tančila a ty co ne dělali zjevně naprosto jiné věci.

S odporem jsem si měřila všechny kolem kterých jsem prošla.

Nakonec jsem se dostala až do místnosti kterou jsem ještě před půl hodinou mohla označit jako obývák a všimla si kluka který se baví s Arvidem.

Najednou něco křikl a já věděla, že to je ten co řval na Thora.

Došla jsem k nim a zaklepala mu na rameno.

Oba se na mně otočili.

"Ty jsi Mikael?" Zeptala jsem se a absolutně ignorovala vyděšený a překvapený výraz mého spolubydlícího.

"Jo. A ty seš hádám ta Ar......." nedořekl to.

Rozmáchla jsem se a vší silou mu jednu vrazila.

Hudba zmlkla.

"Co to kurva děláš? Zbláznila ses?"
Zařval na mně a s Arvidouvou pomocí vstal.

Nehodlala jsem mu odpovídat.

"Víš vůbec cos udělal? Víš vůbec jak jsi mu ublížil?"

Uchechtl se a posměšně se na mně kouknul.

"To jako mluvíš o tý buzně?"

Zasmál se a má pěst znava našla jeho obličej.

"Vsechno dělal pro tebe! Absolutně všechno! Miloval tě a tys mu udělal tohle!"

Pokrčil rameny.

"No a co? Není normální. NIKOMU a mně hlavně by nevadilo kdyby se mu něco stalo. Napříkla kdyby se zabil. Třeba kdyby se obvěsil nebo skočil pod vlak. Všem by bez něj bylo líp."

Ozvalo se bolestné zaúpění a dusot běžícího člověka.
Rozšířily se mi zorničky.

Slyšel to.

Z krku se mi vydral neidentifikovatelný zvuk.

Trochu odstoupil.
Asi čekal ránu do obličeje.

Místo toho jsem ho kopla do břicha a vyběhla z domu. Tam, ale už nikdo nebyl.

"KURVA!" Zařvala jsem skoro na celou čtvrť.

Tak tady nezůstanu. A nezůstane tu ani jeden z mých spolubydlících.

Vletěla jsem do domu, drapla kluky za ruce a odtáhla je z domu.

Tam jsem je pustila.

"Jdeme domů." Řekla jsem a bolestí se mi stáhl krk.

No jo. Když skoro celý život nemluvíte tak je to jiný.

Zírali na mně jako by viděli ducha.

"Jo mluvím tak blbě nečumte a jdeme."

"Eh?" Řekli to jako jeden člověk. Fakt.
Inteligence na úrovni prvoka.

Nasraně jsem se na ně otočila.

"Tak jdete?"

Arvid pokrčil rameny, ale Erik si založil ruce.

"Fajn, ale pak nám to vysvětlíš."

No fajn. Co mi zbývá.

Kývla jsem hlavou a otočila se k odchodu.

Kráčela jsem ulicemi Osla ve kterých se znovu z nebe spustil sníh.

Nevím jestli jsem připravená to někomu říct. Už nechci někoho ztratit.
Už nechci spadnout do těch sraček jako minule.

Ani jsem si nevšimla, že jsme před vchodem do našeho domu s bytama a narazila jsem do Arvida.

Nic jsem na to neřekla.
To, že mně dneska slyšeli mluvit neznamená, že mluvit začnu.

Vyšla jsem po schodech a vstoupila do naší bytovky.

Skopla jsem boty a zmizela v pokoji.

Tam jsem si dala sluchátka a začla na notebooku sledovat Supernatural(kdo to nezná, rozhodně se koukněte. Je to naprosto boží hororovej seriál.)
I když to byl celkem starej seriál, furt se mi líbil.

Jo. Uhodli jste.

Chtěla jsem se vyhnout zpovědi.

Nakonec se to stejně nepodařilo.

Oba do pokoje vtrhli jako tajfun a tornádo najednou a sedli si na zem. Já byla na posteli.

Aspoň, že tak.

"Tak spusť."
Zavrtěla jsem hlavou.
Opravdu jsem nebyla schopná na to myslet. Na ten den. Na ní.

"Slíbila jsi to."

Znova jsem zavrtěla hlavou.

"Dělej!" Vyštěkl už mírně podrážděný Erik.

"zabila jsem jí." Zamumlala jsem.

"Co?"

"Zabila jsem jí."

"Cooo?"

"COPAK JSI HLUCHEJ? ZABILA JSEM JÍ! ZABILA!" Zařvala jsem na něj a schoulila se na posteli.

"Odejděte." Bylo to jediné slovo které se mi podařilo říct než jsem zase propadla starému známému záchvatu úzkosti.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Písnička: Eminem - Till I colapse