Němý Výkřik

23

KONEČNĚ!
Konečně je konec těch zbytečných keců co nám nikdy v životě nebudou!

Byl jsem asi první kdo doslova vyletěl z té prokleté budovy.
Najednou mně to chytlo.
Už dlouho jsem to neudělal a chybělo mi to.
Měl jsem v sobě moc energie a ta se musela nějak využít. Zahnul jsem za roh školy a čekal.
Za chvíli se z ní vyvalily mračna žáků a tak si nikdo nevšiml, že jeden zmizel.
Chytil jsem ho za bundu a zatáhl ho za školu.

Tam jsem si s ním začal "přátelsky" povídat. Na konci rozhovoru jsem ho shodil na zem a několikrát kopnul do břicha a hrudi. Pak jsem odešel.

Cítil jsem se skvěle. Nikdy jsem necíti výčitky. Bral jsem to tak, že mi pomohli.

Zastrčil jsem ruce do kapes a spokojeně se vydal domů

Pohled Erika:
Tak jo.
Je pátek.
Venku už je světlo.
Sou tři hodiny odpoledne.
Ležím v Nořiný posteli.
Nor tu není.
Zaspal jsem školu i sraz s kámošem.
Arvid asi někoho pokousal.
Ne fakt! Kdybych vždycky nechodil s ním tak by byl schopný někoho zmlátit, jen aby se cítil dobře.

Protřel jsem si oči a stoupnul si na vratké nohy.
Nutně jsem potřeboval kafe.
No, dyž se vzbudíte pozdě a jdete do koupelny tak asi nečekáte koupelnu od krve.

Dost jsem zařval a z kuchyně se vypotácela Nor s hrnkem kafe. Bez řečí mi ho podala a vzala do ruky hadr.
Asi za deset minut nešlo vůbec poznat co se tu nacházelo.

Když už jme byli kompletně probuzení i oblečení tak jsem vyslovil otázku, která mě žrala už od rána.
"Jak se tam ta krev dostala?"
Stoupla si a vyhrnula rukávy svého svetru s pruhy. Skoro celá vnitřní strana ruky byla neobratně zalepená. Evidentně Arvidova práce.
Na takový věci byl levej.
"Proč?"
Neodpověděla mi. Jen zavrtala pohled do země a křečovitě sevřela víčka.
Rukama začala drtit opěradlo židle.
"Nemusíš mi to říkat když nechceš." Dodal jsem rychle.
Nečekal jsem, že by mi to chtěla říct.

Najednou se na mě podívala takovým divným pohledem. Jako by nad něčím strašně přemýšlela.
Pak ke mě najednou natáhla ruku.
Eh, co? Jsem zase v paralerním vesmíru?
Ona mi chce šáhnout na ruku?
Chvíli držela ruku ve vzduchu. Jako by přemýšlela jestli toho jsem hoden.
Nakonec dokončila krok a lehce sevřela mojí dlaň ve svojí.

Stihl jsem zpozorovat, že naše ruce jsou téměř stejně velké.
Bože můj. Právě se moje extrémně introvertní spolubydlící odhodlala se mě chytit a já myslím na to jak velký má ruce?!
WTF? Mně už fakt hrabe.

Asi minutu tak zůstala a po ní mně pořád nechtěla pustit.
Nechápavě jsem se na ní podíval. Bezradně se dívala na naše ruce.
Zjevně netušila co dělat.
Než jsem se stačil rozesmát tak se ozvalo ostré písknutí.
"Wow. Nepřerušil jsem něco?"

Nor se v očích najednou objevilo něco jiného.
Nešikovně a prudce vytrhla svou ruku ze sevření a skoro odběhla do pokoje.
Ani ne za půl minuty se rozezněla kytara.
"Co jsem zase proved?" Optal se mě ten debil.
"Nic. Jenom si zničil moment kdy se mně sama od sebe dotkla." Zabručel jsem.
"Aha. Sorry. Hele, kámoš pořádá párty. Mám se zeptat co nejvíc lidí ze školy. Přijdeš?"

"Bez Nor ne. Moha by vyvést zase nějakou blbost."

Souhlasně pokýval hlavou a na tváři se mu objevil výraz který fakt nikdy neznamenal nic jiného.
"Dotáhneme jí tam."
Pak se otočil a zamířil si to do koupelny.
No, a já chudáček jsem zůstal v kuchyni a čuměl do blba.

Arvid:

Tak a dost! Proč na to furt myslím?
Když mě a Thora Mike pozval na tu párty, oba jsme byli nadšení.
Jenže u Thora to bylo trochu jiný.

Choval se....
Divně.
Jako by od toho očekával katastrofu a při tom nejlepší den jeho života.

Chvíli jsem ještě nechal ledovou vodu aby mi pršela do obličeje a pak jsem odešel do svého pokoje.
První čeho jsem si všiml byla Nor jak je ke mně otočená zády a rýsuje. Kolem ní se válí spoustu zmačkaných papírů a malej reprák.
Ve vlasech měla tužku.

Nor(trochu jinak psané):

Nor přemýšlela.
Jak toho vůbec mohla být schopná?
Chtěla snad zjistit jestli v ní zbyl nějaký kousek lidské bytosti?
Něco co by říkalo, že není jen robot s lidskou tváří co zná jen negativní pocity?

Její první slova pronesla v šesti letech když jí spolužáci nadávali. Kvůli tomu, že byla jiná.
V jejích očích víc jak tisíckrát lepší.
Nenávidím.
To slovo vystihovalo celou osobnost Northwest Newton.
Uzavřené dívky skoro bez jiných emocí než smutku.
Jen jeden člověk objevil způsob jak zbořit ty ledové zdi kolem jejího srdce. Podařilo se mu pohrát si s jejím srdcem a pak ho vší silou mrštit pod útes.
Od té doby se z nenávistné Nor stal někdo jiný. Cynický robot s jasnou myslí a jen několika pocity.
Nenávistí, bolestí, povýšeností a agresí.
Přesto se rozhodla hledat v sobě pohřbeného člověka.

A až teď si uvědomila jak zbytečné to bylo.