Němý Výkřik

13

(P.S písničku znáte snad všichni a mě příjde, že se k tomu fakt hodí tak si ji pusťte.)

Po dvou měsících a půl (jen pět dní do prosince)

Můj žaludek zazněl celou třídou a já se zapřela do židle. Jako kdybych se v ní chtěla schovat. Jako bych mohla zmizet. Už to byl týden co mi došly peníze a hlad byl na mě už trochu vidět. A i slyšet.

"Vše v pořádku slečno Newton?"
Kývla jsem a potlačila bolestivou grimasu.

Třída se na mě podívala a jedna holka z Barbie klubu mi podala růžový papírek.
Rozevřela jsem ho a uviděla velkými růžovými písmeny napsáno slovo.
DĚVKO.

Tohle se mi dělo už od začátku tohohle měsíce. Na většině byly tyhle nápisy.
ČUBKO. KURVO. KRÁVO.
Lidi mi už říkali i jinak, ale tohle nebyl konec.
NIKDO TĚ TU NECHCE. VYPADNI. JSEŠ ZRŮDA. CHCÍPNI. POJDI. ZHEBNI.

Slíbila jsem si, že budu silná. Že se nebudu vzdávat. Že už nedovolím aby mě kdokoli šikanoval.Ale spadnout znovu na dno je jednoduší než se odvážit dostat se z něj.

Od doby co jsem se u Arvida rozbrečela mi otec volal každý týden do školy. Vždy mě zdravil tak vřele jak bych si jen přála. Ptal se mě kdy se vrátím. Chtěl abych mu ODPOVĚDĚLA.
A já jen mlčela.
Mé slzy stékaly na zem a já mlčela a nechala ho ať mě ničí zevnitř.
Nakonec jsem vždy telefon vrátila učiteli a zasedla do lavice.

Taky jsem moc nespala. Jenom když si o to moje tělo vyloženě řeklo. Po většinu nocí jsem jen zírala do prázdna.

Papírek jsem zmuchlala do kuličky a hodila ho zpět.

Zbytek hodiny jsem se snažila dávat pozor, ale tak trochu jsem usnula.
Teda. Neříkala bych tomu úplně spánek. Najednou se mi prostě zatmělo před očima a já "usnula".
Učitel si toho zjevně nevšímal, protože mě vzbudil až na konci hodiny.

Ucítila jsem třas a pomalu otevřela oči.

"Slečno Newton vy jste usnula při hodině."

Ne! Vážně? A co mi řekne dál? Že ptáci lítaj?

Kývla jsem hlavou a podepřela si jí.

"V posledních dnech jsem si u vás všiml změn chování. Stále vypadáte jako by jste byla jednou nohou v hrobě. Jste bledá a vypadáte dost unavěně."

S ustaraným výrazem po mě vztáhl ruku. Asi mě chtěl pohladit.
Odstrčila jsem jeho ruku a se zamumláním, že mi nic není jsem vyklopítala z učebny.

Teď byl tělák.
Ne že bych ho neměla ráda, ale většina lidí se ze mě snažila udělat terč.
No. Alespoň něco na tom, že jsem nejedla bylo dobrý. Dost jsem zhubla a byla jsem lehká takže jsem dost dobře uhýbala míčům, hokejkám, kopačkám atd...

Oblíkla jsem se do věcí na tělák a vydala se do haly. Tentokrát jsme hrály basket. Holky proti klukům. Strašně spravedlivý.
Hlavně když v týmu kluků je i gorila king a jeho dva bodyguardi.

Holky mě daly do útoku. Byly dost bezradný,  protože jsem přecejenom nemluvila.
Byla jsem trochu vyšší než většina holek a tak klub tuleňů/vorvaňů/mrožů rozhodl, že budu v útoku.

Až když začínala hra tak si učitelka uráčila všimnout, že mám nohu v sádře.

Poslala mě se převlíknout a ať prej počkám venku. K tomu všemu se vztekala, že jsem jí nic neřekla.

Jako fakt. Jakej debil si nevšimne zasádrovaný nohy?

Převlíkla jsem se a vydala se domů. Stejně byl tělák poslední v rozvrhu.

Vyšla jsem ven a uviděla Erika.
Co ten tu kurva chce?

Na zádech měl přehozený batoh a v ruce držel moje berle.

Dobelhala jsem se k němu a nevraživě jsem se na něj koukla.
No a on udělal tu poslední věc co bych od něj čekala.

Začal svýma rukama dělat různé pohyby, kterým jsem rozuměla.
Znaková řeč.(znaková řeč = ')

'Jak to, že to umíš?'

'Přinesl jsem ti berle.'

'Tos přišel jen kvůli berlím?'

'Chci s tebou mluvit. Nepůjdem?'

Kývla jsem a trochu opatrně si vzala berle. Když to vezmu kolem a kolem tak už tu sádru ani potřebovat nebudu.

Došli jsme až do zasněženého parku a sedli si na lavičku.

Ježiš vypadali jsme jako takový ty kýčovitý páry co si furt dávaj pusinky a říkaj si jak toho druhýho milujou.
Blbost.

'Odpovíš mi teda na mojí otázku?' Zeptala jsem se.
On se ušklýbl." Jinak mě asi nepustíš ke slovu." Řekl tentokrát normálně.

"Táta byl hluchoněmej. Už od malička jsem se učil znakovou řeč abych si s ním mohl povídat. I přes to to byl nejlepší táta jakýho jsem mohl být. Když pro mě jel na basket tak měl bouračku. Ochrnul na celé tělo. Jednou mi řekl, že odjíždí na pracovní cestu do Švýcarska. Slíbil mi, že mi přiveze suvenýr. Nechápal jsem proč máma brečela. A pak uplynul týden. Pak měsíc. Nakonec jsem pochopil, že se nevrátí. Netušil jsem, že ho tenkrát vidím naposled."

Mlčky jsem čekala až přestane vyprávět a pak mu pevně stiskla ruku.

Jo. Dobrovolně jsem se někoho dotkla, ale abych byla upřímná tak tohle byl vrchol mojí empatie.
"Fajn. Budeš mě teď poslouchat?"

Odfrkla jsem si, ale kývla.
"Chtěl jsem ti vrátit ty berle a omluvit se za Arvida. Nechtěl ti nijak ublížit, ale pochybuju, že by se ti sám omluvil. Na to je moc blbej."

'I kdyby se omluvil tak s ním nebudu mluvit. Dal dost jasně najevo co si o mě myslí.' Zvedla jsem se.

'Proti tobě nic nemám, ale jestli si myslí, že přijmu jeho omluvu a hlavně po poslíčkovi, tak se dost plete.'

Vydala jsem se pryč když mě začalo strašně bolet břicho a já začala zvracet.

"Hej! Jsi v poho?" Křikl a doběhl ke mě. Pak mě chytil za ruku.

Neeeee. Jsem úplně v poho! Jen tady bliju.

Když to konečně přestalo tak mě pustil a já od něj odklpítala pryč.
Teda kdybych věděla, že dnešek dopadne takhle.

Jakmile jsem došla "domů" tak jsem se zhroutila na zem a chytila se za břicho.
Fakt bych si měla co nejdřív sehnat nějaký jídlo. Byla moje poslední myšlenka než jsem upadla do bezesného spánku.