Němý Výkřik

29

Erik:

Celou noc se dívala na ten seriál.
Nespala. Jen zírala na obrazovku a nic nedělala. Jen úpěla jako by jí vraždili.

Já taky nemohl spát, ale bylo to kvůli několika naprosto jinejm věcem.

1) dneska jsem jí slyšel mluvit.
2) řekla nám, že někoho zabila
Nevěřil jsem tomu. Jak by mohla někoho zabít?

Nakonec jsem usnul.

Ráno. 6:58

Tak a mám toho dost. Nebude přece celou noc nespat!
Vím, že nám to zakázala, ale zrovna teď na to z vysoka seru.

Vtrhl jsem do jejího pokoje, ale tam nikdo nebyl. Nebo, alespoň na posteli ne.
V okně seděla Nor a dívala se na nějakou fotku. Potichu jsem se k ní přiblížil a podíval se na fotku. Byly tam dvě tak šestiletý holčičky.
Jedna s vlasama tak krátkýma jako by byla kluk a vedle ní byla trochu menší s africkejma copánkama. Obě se usmívaly. Držely se za ruce a ukazovaly vysvědčení. Chvíli mi trvalo než jsem Nor poznal.
Byl to asi jediný případ kdy jsem uviděl Nořin upřímný úsměv.
Pod fotkou byl nápis.
Northwest & Nikola.

Všiml jsem si, že na fotce jsou kapky slz.
Nevěděl jsem moc co dělat.
Najednou se ozval zvuk jako když se něco přesstřihne a polovina fotky se snesla dolů na ulici.
Pak začla rozstřihávat tu zbývající polovinu.

Opatrně jsem k ní přišel a objal jí.
Ztuhla.
Opatrně jsem jí přenesl na postel a ona nic nenamítala. Posadil jsem se naproti ní a ona se schovala pod peřinu.
Pche. Jako malý děcko.

"Fajn. A teď mi řekneš co se stalo. VŠECHNO."
Opatrně vylezla zpod peřiny a otřela si slzy.

"Čím dřív to někomu řekneš tím dřív se ti udělá líp." Začal jsem jí přesvědčovat a ona nakonec kývla.
Pak se pustila do vyprávění.

"Už jako malá jsem se nechtěla socializovat. S nikým jsem se nebavila a nikoho jsem k sobě nepustila. Ale Nikol to nevzdávala. Byla na mně furt hodná a snažila se stát mojí kamarádkou.
Nakonec se z nás stala nerozlučná dvojka."

Pousmála se a na chvíli se zadívala na sníh venku.

"Jednou jsme se pohádaly. Strašně.
Chtěla jsem odejít a ona řekla, že.... "
Zeskelnatěly jí oči a ona si setřela slzy co se v nich objevily.
"Že jestli teď odejdu tak se zabije. Řekla jsem jí ať to klidně udělá. Nikomu to prý vadit nebude. Pak jsem odešla.
Další den, když jsem šla domů přes most pod kterým jezdí vlaky jsem jí zahlédla. Stála na zábradlí s roztaženýma rukama. Než spadla tak jsem jí stačila chytit za nohu. Byla, ale těžší a já pomalu přepadávala taky."

Zadrhl se jí hlas a znova se rozbrečela.

"Pustila jsi jí." Dořekl jsem za ní a ona kývla.

"Ona tě...."

Přikývla.

"Netušila jsem to."

Tak proto se tolik zastávala toho kluka na párty. Nechtěla aby se to opakovalo.

"Máš o něj strach?"

Kývla a objala si kolena.

"Mám tu zůstat?" Znovu přikývla a já se k ní přesunul.
Přitulila se a usnula.

Povzdechl jsem si.

Napadalo mně spoustu důvodů proč odmítala mluvit a jakýkoli fyzický kontakt, ale tohle?
Ani ve snu by mně to nenapadlo.

Opatrně jsem vstal a přešel do obýváku. Bylo 8:03. To to trvalo tak dlouho?

Do školy už nepůjdu. Nemělo by to smysl.

Sedl jsem si k televizi a tam spustil nějakej random kanál.

"....bylo nalezeno tělo. Šestnáctiletý Thor Tegelbekers byl dnešnim ranem nalezen v... "
Vypnul jsem to když jsem uslyšel kroky.

Otočil jsem se a podíva se na Nor co stála za gaučem s nepřítomným výrazem.

"Nor. Není to tvoje chyba. Snažila ses ho zastavit!"

Pomalu přešla ke mně na gauč a opřela se.

"Není?" Zavrtěl jsem hlavou a pevně jí objal.

Arvid:

Nor i Erik někam zmizeli a tak jsem odešel do školy a ty dva tam nechal.
Cestou jsem si včerejšek přehrával v hlavě.

Poprvé v životě jsem slyšel Nořin hlas. Byl hrubý. Nepoužívaný. Neznámý.
Zněla trochu jako stroje z Matrixu.

Přemýšlel jsem (jo jo. Většinou to blbě skončí když přemýšlím, ale co.)
Proč se Thora zastala? Neznala ho a i přesto kvůli němu promluvila.
Nevěděl jsem co si o něm myslet.

Proti lidem jako on jsem nikdy nic neměl, ale nechápal jsem je. Jak se může klukovi líbit kluk? Vždyť to není normální.

S těmahle myšlenkama jsem došel ke škole kde na mně už Mike čekal.
Tvářil se úplně normálně. Jako kdyby se včera nic nestalo.

Nechápal jsem to, ale nechal jsem to být.

Vešli jsme do třídy a čekali na zvonek.

Byla historie takže to nebylo tak zlý jsko kdyby byla. Co já vím? Biologie?

Když zazvonilo tak jsem čekal, že příjde učitel, ale za ním se objevila i říďa.

Rukou všem naznačila ať si sednem a spustila.

"Třído je mi to moc líto, ale dnes ráno byl nalezen jeden váš spolužák v řece. Zřejmě spáchal sebevraždu. Jmenoval se Thor Tegelbekers a...."

Přestal jsem poslouchat. Cože?

Thor se...............
Ten Thor který na mně vyjel kvůli tomu, že jsem byl u rugbyového hřiště? Ten Thor který se mnou a Mikem pořádal přespávačky a byl taky  největším problémem pro jistý druh pizzy?

Ten, že by se zabil?

Koukl jsem na Mika.

Na tváři měl úsměv a v očích mu jiskřilo.

"Tak co Arvide? Nemyslíš, že je takhle všechno lepší? Když je ta buzna pryč?"

Beze slova jsem na něj zíral.

Jak to může říct? Vždyť byli skoro jako bratři! Člověk přece nemůže za to jakou má orientaci!

V očích mně zaštípalo a já si slzy rychle setřel.
Nebudu brečet. Kluci nebrečí.

Ředitelka ještě vypouštěla z pusy kecy typu: modleme se za něj (všem křesťanům a věřícím se omlouvám) atd..

Vstal jsem, vzal si tašku a vyšel ze třídy.

Ignoroval jsem všechny co na mně mluvili.
Jen jsem šel dál a dál.

Aniž bych si to uvědomil, došel jsem na místo kde jsem se poprvé doopravdy seznámil s Nor.

Chvíli jsem se díval na ten starej dům a trochu vzpomínal.

Na to jak jsem vždycky snil o tom, že budu astronaut.

Uchechtl jsem se.

Bylo to divný, ale pořád se mně to drželo.

Vždycky mně to fascinovalo. Hvězdy, Meteory atd..

Jediný co mně drželo při zemi byla rodina.

Podle nich je to moc rizikový.

A co není?

Nakonec jsem vzpomínání nechal a s nepřítomným výrazem se vydal  domů.