Němý Výkřik

22

Ten pocit euforie se mi rozlévá pokaždé když karmínová tekutina stéká na chladnou zem.
Na chvíli jsem uvězněna ve svém světě.

Světě kde je Nikol se mnou a vše je v pořádku. Kde se se mnou směje a obě lezeme na ten most pod kterým jezdí vlaky. Na který máme zakázáno lézt. Na který jsme nikdy lézt neměly.

Usměju se.
Takhle to je už tři měsíce. Mé narozeniny i pocity štěstí jsou pryč. Zmizely a já se snažím stále říkat, že je vše v pořádku.
Není to přece lež.
Jsem v pořádku.
Jsem v pořádku.
Jsem v pořádku.
Vsechno je ok.
Nebrečím.
Jsem v pořádku.
Nic to není.
Jsem v pořádku.
Neměj starost.
Jsem v pořádku.
V pořádku.
V pořádku.
Ta lež mi stále zní v hlavě a já jí z ní nemůžu vyhnat.

Znovu vše uklidím a vyjdu z koupelny.
Dojdu do svého pokoje a svalím se na postel.

Znovu začnu brečet.
Potřebuju to. Hned. Okamžitě!
Potřebuju znovu cítit tu úlevu když mi studené ostří žiletky projíždí kůží. Když na ní nemusím myslet.

Najednou se má postel prohne a nějaké ruce mě obejmou.
Bolí to tak až nevnímám cizí doteky.
Z druhé strany mě obejme další pár rukou a já usínám hlubokým spánkem.
Takovým při kterém se už nechcete probudit.

Vzbudila jsem se asi v pět ráno.
Zase jsem to potřebovala.
Musela jsem se zbavit té bolesti.

Slezla jsem z postele a všimla si dost nevšední návštěvy svého pokoje.

Erik, chrápající na pravé straně a Arvid napodobující svého spolubydlícího nalevo.

Jak mě mohli celou noc objímat?
Vždyť je to........................nechutný.

Došla jsem do koupelny a naučeným pohybem se řízla.

Hned jsem pocítila úlevu a zvláštní klid.
Nasadila jsem si sluchátka ve kterých se z Ipodu začala linout písnička od Skillet. Not gonna die tonight.
Pfff. Se ještě uvidí.

Za chvíli povrch kdysi bílého Ipodu zakrývala rudá barva a můj úsměv ochaboval.

Představovala jsem si mě a Nikol. Společně. Jak nás už nikdy nic nerozdělí.

Dvě nejlepší kamarádky na život a na smrt.
Tohle se říká, ale neplatí to. V mém případě ano

Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vletěl Arvid.

Ani si mě nevšimnul.
Naplno se věnoval záchodové míse ve které končily zbytky alkoholu co mu kolovaly v krvi.

Když jeho "vylévání žaludku" zkončilo tak si mě všiml.

"NOR?! CO TO MÁ KURVA BÝT?!"

Ještě víc se rozbrečím a chci se znovu říznout, ale jeho ruka mě zastaví.

"Co zase vyvádíš?"
To jsou poslední slova co jsem slyšela než jsem upadla do bezvědomí.

Arvidův pohled:

Ok. Tohle jsem přehnal.
Dost přehnal.
Nikdy jsem moc nechlastal a najednou tohle.
Fuj. Mám pocit, že už nikdy nebudu pít.

Ráno jsem se dost rychle přiřítil k mé staré dobré kamarádce záchodové mise a nevšiml jsem si rudé podlahy.

Až když to zkončilo, tak jsem si všiml té spousty krve co byla na podlaze.
Rozšířily se mi zorničky když jsem uviděl odkud se ta krev bere.

Zařval jsem na ní a to u ní spustilo slzy. Pak omdlela.

Zpanikařil jsem.
Sakra proč má ta holka takovou potřebu umírat?
Co jí sakra je, že tohle dělá?!
Navíc je vidět, že už to nějakou dobu praktikuje.
Kurva!

Zabalil jsem jí ruce do mokrého ručníku a v lékárničce začal hledat všechny náplasti co jsme měli.
Když už jsem kufřík vybrakoval a ručník nasákl krví tak se mi podařilo její zranění zalepit.
Pak jsem jí vzal a donesl do jejího pokoje.
Je pátek a Erik se zjevně rozhodnul, že prospí celej den a tak jsem ho po pěti minutách pokusů o jeho probuzení vypadnul na trénink a oba dva tam nechal.

Trénink probíhal celkem normálně a za dvě hodiny už jsme končili.
Vyšel jsem z šaten a vydal se ke škole. Vůbec se mi do té šedé krabice nechtělo, ale taky jsem nechtěl bejt blbej.

Stačil jsem ujít asi pět kroků než se na mě zavěsil Mike.
Od tý doby co mě znova přived k rugby jsme se dost skamarádili.
Shodil jsem ho ze svých zad a povzdechl si.
Tohle dělal vždycky když mě viděl.
Byl prostě cáklej.
Hned za ním byl i Thor.
Dohromady jsme byli taková hromová trojka. Název jsme vymysleli já s Mikem a Thor to nepřijal moc dobře. Začal se rozčilovat a my dva jsme vybuchli smíchy.
Nakonec s tím souhlasil, ale museli jsme mu slíbit, že nikdy nepřestanem hrát rugby a pizzu.
Taky jsem zjistil, že chodí do toho stejnýho ústavu pro postižený jako já. Jen do jiný třídy.

"Hele Arvide?"
Prolomil Mike asi jen minutové ticho.
"Hmm?"
"Ty máš spolubydlící?"
Kdybych něco pil tak bych to okamžitě vyprsknul. Takhle jsem jenom třeštil oči.
What? Jak to sakra zjistili?
"Jo. Jak to víš?"
Na to neodpověděl a ušklýbl se.
"Prej je celkem pěkná. Tmavý vlasy a oči."
Rozesmál jsem se.
"To jí chceš sbalit nebo co?" Vykoktal jsem ze sebe za smíchu.
"Zkusit to můžu. Co myslíš Thore? Měl bych u ní šanci?"
Otočil se na Thora který se zatím do naší konverzace nezapojil a nyní vypadal jako by ho Mike vyrušil z nějakých myšlenek.
Zamrkal a pak zavrtěl hlavou.
Uchechtl jsem se a Mike Thora praštil do ramene
"Dík za podporu bože hromu."
Ucedil a uraženě šel trochu před nás.
Podíval jsem se na Thora. Třel si bolavou ruku a tvářil se ublíženě. Zastavil se a zastřeným pohledem se zadíval někam daleko do ulice.
Asi po deseti minutách to začalo bejt creepy.

"Hej Thore!" Zamával jsem mu rukou před obličejem.

Trhnul sebou a otočil se na mě. Prudce se rozešel a narazil do lampy.
Asi bych se i smál, ale momentálně jsem měl trochu starost o našeho boha z Asgardu.
"Co ti je?"
"Ale nic. Nic to neni."
Začal zuřivě vrtět hlavou.

Hm. Když o tom mluvit nechce tak nemusí.
Pokrčil jsem rameny a znova se vydal do školy.

Stejně se mi to z hlavy za celý den nedostalo.