Němý Výkřik

30

Erik: Od té doby co se mi Nor svěřila se začala chovat trochu jinak.

Začala mi víc důvěřovat a bavila se se mnou.

Arvid ten den přišel a s nikým nemluvil. Naléhal jsem na něj a i Nor vypadala nespokojeně. Nakonec to přemlouvání stejně nemělo smysl.

Jen seděl v obýváku a zíral do blba.

Nakonec se to uklidnilo a Nor mu nakonec řekla to co mně.

Dalo by se říct, že nakonec všechno dobře dopadlo.

Takhle jsme žili a studovali tři roky.
Po maturitě nás čekala velká změna.

Nor jela pryč.
Neřekla nám kam, ale nenechala si to vymluvit.
Jediný co mi vrtalo hlavou byl ten polibek.

Ještě než nastoupila do taxíku tak dala Arvidovi pusu.
A mně ne.
Ne že bych žárlil - No, možná trochu- ale bylo to divný. I Arvid vypadal překvapeně.

Od tý doby jsme o ní neslyšeli.

Měsíc po Nořině zmizení. Všem je osmnáct.(Arvidovi skoro devatenáct.)

Nor:

Co se to se mnou jen stalo? Co to se mnou ty dva udělali? Co se stalo s tím titanovým robotem bez srdce?
Pousmála jsem se při vzpomínce na své spolubydlící a přátele.
Co teď asi dělaj?
Erik mi psal, že Arvid odjel do Ameriky. Tam se chce prý stát astronautem.
Dost o tom mluvil, ale nevěřila jsem, že to myslí vážně.
Erik šel na medicínu. Prej je to nuda. Samý latinský názvy a zatím žádný hezký sestřičky.
Při týhle zprávě jsem se pousmála.
Oba mně bombardovali esemeskama od tý doby co jsem odjela a já jim neodpovídala. Neřekla jsem jim kam jedu, protože by na sto procent jeli se mnou.

Chtěla jsem jezdit na snowboardu. Závodně. Jj. Nikdo by to nečekal. Přestěhovala jsem se do malé vesničky na kraji Německa(Zugspitze) a tam jsem začala trénovat. Teď jsem vyšla z domu v Berlíně kde byly zápisy na Olympiádu.
Jo. Fakt to zkusím. Jenom musím vyhrát pár závodů a kvalifikovat se.

Povzdechla jsem si a s uvolněnou tváří jsem se vydala směrem o kterém jsem si myslela, že je můj byt. (Jo. Pořád jsem neměla orientační smysl)

Arvid:
Skoro jsem vyrazil Erikovy dveře a když mi otevřel tak jsem rychlostí blesku obsadil gauč.
Pár dní po maturitě jsem se odstěhoval do Ameriky.
A anižbych to věděl, Erik mně jako poslušnej pejsek následoval.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme bydleli v malých bytech vedle sebe.

Zrovna jsem ležel a připravoval svůj žaludek na zítřejší test když mi zapípal mobil melodií kterou jsem už fakt dlouho neslyšel.
Vyletěl jsem ze svého bytu a plnou rychlostí jsem (skoro) vyrazil dveře od Erikova.
Rychlostí světla jsem se objevil na sedačce a rozzářeně jsem se na něj podíval
Nevzrušeně zavřel dveře a sednul si vedle mně.
Obecně takový moje vpady do jeho bytu už byly rutina.

"Tak co se děje tentokrát?" Zeptal se trochu míň zvědavě než jsem očekával. "Nějaká holka se s tebou nechce vyspat nebo co?"

Vlastně ani nevím proč jsem tak vyváděl když poprvé odepsala.
Možná jsem doufal, že je vůbec naživu?

"Nor n-"

"Co je s Nor? Napsala ti? Co dělá? Kde je?" Zasypal mně asi tunou takovejch otázek.

"Hele klídek brácho. Jo. Nor napsala. Je v Berlíně a....."

"Jedeme tam!"

"Nech mně domluvit ty blbý dorrito!"

Použil jsm narážku na jeho oblíbenej seriál takže se na mně zhrozeně podíval a pak se na mně vrhnul.

"Na Gravity Falls mi teda šahat nebudeš!" Zařval a vystavil mně masivnímu lechtacímu útoku.
Já vím, že to je seriál pro desetiletý a nám je osmnáct, ale Erik si tvrdohlavě stál za tím, že to je nejlepší seroš pod sluncem. A hned po tom Ninja želvy.
Fakt. Někdy jsem si myslel, že je to malý děcko.

Až za tak deset minut toho nechal a já se mohl normálně nadechnout.
"Fajn. Můžu mluvit?"

Ušklýbl se, ale přikývl.

"Je v Německu v Zugspitze a trénuje. Pojede na Olympiádu brácha. Chce abychom za ní přijeli."

Kdyby se oba buď neučili nebo neučili už by byli na cestě, ale oba měli nějaký povinnosti.

Nakonec se nám podařilo odjet týden po zprávě.
Nasedli jsme do letadla a odjeli do Německa.