Němý Výkřik

11

Nevím proč jsem to udělal, ale zdálo se mi, že není úplně v pohodě. Celou cestu se ohlížela a když jsem se jí zeptal proč nežije v nějakým normálním domě tak sebou trhla. Proč byla tak citlivá na tohle téma?

Najednou jsem si všiml její bundy.
Celá promoklá a na jednom místě i roztrhaná. Bylo vidět, že je jí zima.
"Nechceš na chvíli zajít ke mě?"

Překvapeně se na mě podívala a pak malinko ustoupila.
Zacukaly mi koutky.
"Neboj. Nic ti nechci udělat."
Podezíravě mě sjela pohledem, ale nakonec kývla.
"Ok."
Řekl jsem a zase jsme se rozešli.
Během cesty ani jeden z nás nepromluvil.

Jakmile jsme došli k bytovce kde jsem s Erikem bydlel a já chtěl odemknout dveře tak mě chytla za ruku.
Otočil jsem se na ní a ona mě pustila a začala vrťet hlavou.
Povzdechl jsem si.
"Proč mi nevěříš?"
Zamračila se.
"Třeba, protože tě skoro neznám? Jsi ve škole jen tři nebo čtyři dny."
Ozvalo se z jejího mobilu. Na to si budu muset zvyknout.
Dost by mě zajímalo jakej má hlas.
"No. Ode mě ti žádný nebezpečí nehrozí. Maximálně Erikův výslech.
"Ty máš kluka?"
Jakmile to vyslovila tak jsem se málem udusil smíchy zatímco se na mě nejdřív zmateně a pak naštvaně dívala.
"Bože ne! Je to můj spolubydlící."
Kývla hlavou jako že rozumí.
"Takže půjdeš dovnitř?"
"Nesní mě tam něco?"
"Dost bych sázel na plíseň ve sprchách dole v -1."(V Norsku jsou někdy pod některými domy bazény pro obyvatele.)
Jakmile jsem si všiml jejího naštvaného výrazu tak jsem se usmál.
"Ok, ale nezavřeš dveře. "
Kývl jsem, odemkl vchodové dveře a spolu s Nor vyšel do druhého patra a přešel ke dveřím.
Chtěl jsem odemknout, ale samy se rozletěly a něco tvrdého, co dost připomínalo pěst se mi zabořilo do obličeje.

Odklopítal jsem dva kroky dozadu a chytil se za nos ze kterého se začala valit červená tekutina.
"Za co to kurva bylo?!" Zařval jsem na svého spolubydlícího co stál ve dveřích s vyloženě nasraným ksichtem.
Než jsem se, ale mohl bránit tak mě objal asi tak silně jak plyšovýho medvídka Niňuho se kterým spal.(jo vážně)
"Brácho......dusíš mě."
Křikl jsem na něj a on mě pustil.
"Kdes sakra byl?"
Jo no. Já mu vlastně nic neřek.

Omluvně jsem se na něj zašklebil a on něco zabručel.
"Copak? Chyběl jsem ti? Nebo jsi uvařil Niňu?"

"Jenom trochu spálil. Ale on si za to může sám! Vlezl do trouby, že chce sám dohlížet na sušenky. "

Oba jsme se snažili udržet vážný výraz, ale jakmile se naše pohledy střetly tak jsme oba vyprskli smíchy.
Museli jsme vypadat jako šílený duo co právě uteklo z cvokhausu.

Když jsme se uklidnili tak jsem se vydal ke dveřím a tak trochu zapoměl na třetí osobu, která tiše jak stín čekala naproti dveřím s výrazem kterého by se lekla i mrtvola.
Nakonec si jí všiml Erik.
"Chceš něco kočko?"
"Jo. Dej mi pokoj." Ozvalo se z jejího mobilu. Pak kývla ke mě.
"Arvide? Tys sbalil holku?"
"Ne. To je kámoška."
"A proč má berle?"
"To ti to fakt nedochází nebo si děláš srandu?"
Zeptala se Nor. Já se ušklýbl.
"Eriku, pozval jsem jí k nám."
Založil si ruce na hrudi, ale nic už nenamítal.

Pokynul jsem Nor aby šla dál,  ale ona jen stála na místě s rukama založenýma na hrudi a s pohledem děsně nasraný žáby.
Co jí zase přelítlo přes nos?
"Jsi si jistý, že je normální?" Zeptala se.
"No. Nev.."
"Tebe nemyslím" řekla a otočila se k Erikovi.
Ten pozvedl obočí a pak se ušklýbl.
"Ne. Popravdě ne."

Cože? Oni se tu otevřeně baví o tom jestli jsem normální? To jako fakt?
Zamračil jsem se.

"Půjdete dovnitř nebo ne?"
Zeptám se a dám si zálezet na tom aby můj vztek byl z hlasu dobře znát.

Erik dá ruce nad hlavu a s úšklebkem dojde dovnitř. Nor zůstane na místě.

"Co zase?" Už mě začíná srát. Je divná! Normální lidi mluví, ale ona ne! V tom případě není člověk. Je zaostalá.

"Už se kurva rozhodni! Chceš být konečně normální, začít mluvit a najít si přátele nebo se zahrabat zpátky do tý díry odkud jsi vylezla a být až do tvý smrti zrůda?"

Její pohled směřuje k zemi a uvolněné prameny z ohonu jí dopadají na tvář.
Jednou rukou přímo drtí zábradlí a druhou má volně spuštěnou u těla.

Postřehnu, že se u jejích nohou vytvořila malá skvrna.

Ona brečí? Jako ona? Fakt?

Pohlédne na mě.
Má zarudlé tváře. Otevírá pusu, ale nevychází z ní žádný zvuk.
Pak zvedne jednu svou berli a hodí jí po mě. Lehce se jí vyhnu.

Otočí se a začne sbíhat schody.

"Tak tos posral brácho."
Ozve se mi za zády.
"Řekneš mi něco co ještě nevím?"
Odseknu Erikovi a ten sebere berli ze země.
"Vrať jí to."
Jo. To bych asi měl.
Čapnul jsem berli a seběhnul schody. Vyběhl jsem na ulici  a tam jí zahlédl.

Jako ukázkovej blb běžela a její druhá berle ležela v koši v ulici.

Rozběhl jsem se za ní a cestou vzal její berli z koše.

Začínal jsem jí dobíhat. Už jsme byli v periferii.

Pohled Northwest

Běžela jsem co nejrychlejc, ale moje posraná noha mi to moc neulehčovala.
Najednou mi zazvonil telefon.
Bez přemýšlení jsem ho zvedla. Jako by to byla nejprostší věc na světě. Ale nebyla. A pro mě nikdy nebude.
Z telefonu se ozval hlas, který se mi hnusil.
Otcův.

*Vrať se zlato! No tak, já to tak nemyslel! Prosím odpověz mi! Haló? Jsi tam?*

Byl to trik. Krutá legrace na můj účet. Volat člověku který nemluví. To není otcovská starost, ale krutost.

"No tak Nor! Zastav!" Ozval se za mnou hlas toho kluka a já ho poslechla.

Vzala jsem do rukou telefon a napsala  krátkou, ale výstižnou zprávu.

"Radši už budu celý svůj život mlčet než abych musela mluvit s lidmi jako ty."

S tím jsem mrštila telefonem o zem. Jeho display se rozbil a vypadla z něj baterka. Na nic jsem nečekala a znovu se rozutekla pryč.

Pohled Arvida.

Když se konečně zastavila tak mi v telefonu zablikala zpráva.
Přejel jsem jí očima a pak to musel dvakrát zopakovat.
Sakra, to má s ostatníma lidma  tak blbý zkušenosti nebo jsem to jenom já?

Uklidil jsem telefon a už se nadechoval, že něco řeknu, ale ona už byla pryč.
Jediný co po ní zbylo je rozbitý mobil ve sněhu.
Takže se mnou fakt nechce mluvit.

Povzdechl jsem si a s dost hlasitými nadávkami na mou "úžasnou" osobu jsem se vydal domů.