Němý Výkřik

3

Otočila jsem se a vyběhla nahoru do svého pokoje a tam zamkla.
Opřela jsem se o dveře a obličej si zakryla rukama. Sjela jsem na zem.

Celkově se mi skoro všichni lidé hnusili. Já byla víc než člověk.

Otce jsem ještě zvládla. Ale teď mě zradil. Vzdal se mě a předal někomu jinému.
Můj vlastní otec.

Nemá cenu brečet. Co tím získám?

Ale k tomu chlápkovi mě nikdy nikdo nedostane.

Vyskočila jsem na nohy a popadla svoje dva batohy. Jeden do školy, druhý na street dance. Stejně na to už nebudu chodit.

Do školního batohu jsem nacpala všechny věci do školy a hygienické věci jako je šampón, hřeben a kartáček s pastou.
Do druhýho jsem nacpala většinu svého oblečení, deku a všechny moje prachy.

Ještě jsem potichu došla do ex tatínkova pokoje a vzala mu klíčky od motorky. Stejně mi jí chtěl odkázat.

Pak jsem přešla k oknu a otevřela ho.

Náš dům měl sice jen dvě patra, ale stejně to z druhého patra bylo pět metrů. Navíc se zátěží.

Nadechla jsem se. A skočila.

Tvrdě jsem dopadla na chodník před naším domem a sykla bolestí.
Asi jsem si zvrkla kotník na levé noze.

Ta rána byla docela slyšet a tak jsem popadla klíčky a zasunula je do zapalování a trhla jima doprava.

Stroj se okamžitě rozjel a unášel mě od dvou lidí, kteří na mě křičeli a které už nikdy nechci vidět.

Věděla jsem, že nemám řidičák ani nic podobnýho a můžou mě zastavit, ale to mi teď bylo úplně u prdele.

Řítila jsem se asi stovkou po silnicích v Oslu a nikdo si mě moc nevšímal.
Byla jsem na svůj věk dost vysoká a tak jsem nebyla nápadná.

Dojela jsem na okraj města kde bylo spoustu opuštěných a polorozpadlých domů. Byly urceny ke zbourání, ale už padly čtyři roky od tohoto rozhodnutí a domy pořád stály.

Byly to staré a mnohdy i moc hezké secesní domy které nahradily moderní stavby.

Zaparkovala jsem otcovu motorku před jedním docela dobře vyhlížejícím a vešla dovnitř.

Byl to dost prostorný dům se zašlými zdmi, prachem a popelem na zemi a prázdnými místnostmi.

Začala jsem vycházet po schodech když něco křuplo a moje levá noha se propadla.

Prudce jsem vydechla vzduch v mém těle a tvář zkřivila bolestí. A hádejte jaká to byla noha? Levá!

Párkrát jsem se pokusila nohu vytáhnout, a jen jsem si tím prodřela kalhoty a odřela nohu do krve.

Zamračila jsem se a nechala toho.
Pak jsem začala přemýšlet o tom jak se osud sakra dostanu.
Napadlo mě, že napíšu tátovi, ale to jsem z hlavy vyhodila rovnou.
Pak mě, ale napadl ještě někdo.

Moc se mi to nechtělo dělat, ale jestli jsem tu nechtěla skejsnout tak to bylo jediné řešení.

Pohled Arvida

Zrovna jsem byl poslední přeživší z teroristů v Counter Strike když mi zavibroval telefon a mě to tak vylekalo, že jsem se nechal zastřelit.
Fakt super! Až zjistím jakej kretén to byl....

Ne to už se nesmí opakovat.

Z minulé školy mě vyhodili kvůli šikaně, ublížení na zdraví a podobnejch blbostech. Proto jsem se teď snažil vypadat jako milej, hodnej chlapeček nechtěl jsem znava měnit školu. Dokonce i vlasy jsem si přebarvil z pravé ohnivé barvy do hnědé.

Nastvaně jsem vypustil vzduch z plic a uchopil telefon.

Unnown number.

No to si ten týpek dělá srandu ne?

Rozkliknul jsem zprávu a tam na mně nevykouklo, oznámení nebo prosba. Prostě rozkaz.

"Okamžitě přijď do staré čtvrti ke sbourání. Potřebuju tvojí ehm.........pomoc."

Podíval jsem se na předchozí konverzace s tou osobou a pochopil kdo to je.

Ta holka co jenom mlčela. Newton něco.

Co by po mě asi chtěla? Hlavně ve čtvrti baráků ke sbourání.

Zaklel jsem, vzal si mobil a klíče a pozvolným krokem jsem se vydal k té oblasti.

Cestou jsem furt nadával. Proč si to sakra neudělá sama? Nebo proč nepoprosí někoho jinýho?

Došel jsem do té čtvrti a rozhlédl se.
Kde do prdele je?

"NEWTONOVÁ!" Zařval jsem a za chvili mi zapipal mobil.

"V domě u kterého je motorka."

Motorka? Ona má motorku?!
To je dost překvapivý.

Pomalým krokem jsem začal procházet mezi domy a hledal tu motorku.

Nakonec se v mém zorném poli objevila motorka opřená o  cihlovou zeď.

Ten dům ke kterému ta zeď patřila byl asi jeden z nejzachovalejsích ve čtvrti, ale stejně mi hlavou vrtala otázka co tu dělá.

Začal jsem jí volat a najednou se z domu ozvala písnička awake and alive od Skillet.

Vešel jsem do domu a následoval zvuk až ke dost zchátralým schodům.

Z nich se linula ta hudba.

"Newtonová?"

Ve tmě se začalo něco pohybovat a mě tavibroval telefon.

"Jsem ve schodech."

"Ve schodech?!" Vyjekl jsem a posvítil telefonem na schody.
Tam seděla ta holka z jednou nohou probořenou ve ztrouchnivělém dřevu a z té nohy jí tekla krev.

Působila dost naštvaně.

"Takže ty potřebuješ pomoct s tímhle?!" Řekl jsem a ztěží se ubránil smíchu.

Můj telefon zavibroval.

"Když ti to příjde tak vtipný tak si to se mnou vyměň a jestli ne tak se laskavě pokus mi pomoct." Stálo ve zprávě.

Povzdechl jsem si. Není úplně milá. Oprava.
Není vůbec milá.

Opatrně jsem k ní přišel a jadním pohybem rukou jsem jí nadzvedl a postavil jí na schody.

Byla docela lehká na to jak byla vysoká. Myslím tak 180 cm.

"Jak se jmenuješ křestním? Nějak jsem to zapomněl."

Pokrčila rameny a něco napsala.

"Tak si vzpomeň."

S tím mi mávla a zase zacala stoupat do schodů.

"Co tu vůbec děláš? Snad tu nebydlíš?!"

Očekával jsem odpověd telefonem tak jsem se na něj podíval a do čela mě praštila vlaštovka.
Na ní stálo.

To není tvoje věc. Chtěla jsem abys mi pomohl a ty jsi to udělal. Víc od tebe nepotřebuju takže vypadni.

Zasmál jsem se a ona se otočila a znakovou řečí začala něco říkat.
Nechápal jsem ani slovo.

Pokrcil jsem rameny a došel k ní.

"Co tu děláš? Proč nejsi doma? Počkej! Nech mě hádat. Rodiče tě prodali do cirkusu jako opici."

Zasmál jsem se a podíval se na ní.
Držela mobil v ruce a něco psala. Pak to zjevně dopsala a telefon si složila do kapsy.

Podíval jsem se na novou zprávu.

"Trefa."