Němý Výkřik

5

Zkřivila jsem obličej a promla si záda.
Spaní na zemi jsem jako malá milovala, ale to bylo u mě v pokoji na mém krásném, chundelatém, jako noc černém koberci. Teď jsem spala na zchátralých parketách pod mojí tenkou, chlupatou dekou a s malým polštářem ve tvaru lebky na kterém je mojí fixou napsáno Hamlet. Nikdy to nešlo vyprat.

Vstala jsem, přešla ke svému telefonu který byl u batohu do školy na druhé straně místnosti a vypla na něm tu zatracenou věc jménem budík. Bylo sedm čtyřicet a škola začínala v půl devátý. Tahle čtvrť byla asi deset kiláků od školy, ale s motorkou se to dalo zvládnout.

Převlékla jsem se z pižama do normálního oblečení. Pak jsem se učesala, sbalila si věci jako sešity do tašky a přibalila k nim kartáček na zuby a pastu. Nejsem prase.

(Jedu někam kde zjevně neni wifi takze si Norskou měnu nemůžu vygooglit a tak to berte tak, že tam jsou eura. ;))

Pak jsem se strachem sáhla do své peněženky ve tvaru lebky a vytáhla z ní jedno euro. Povzdechla jsem si. Jedno euro denně. Fakt super. S tímhle tu za dva dny umřu hlady.
Úžasná vyhlídka.

Znova si povzdechnu a vyjdu z mého dosavadního domova.
Zjišťuju, že počasí se už definitvně zbláznilo. Je asi třicet pod nulou a sněží jako nikdy.
Přitáhnu si svou bundu blíž k tělu a nasadím si helmu s brýlemi proti větru. Pak nasedám na motorku a vyrážím do "mučírny".

Asi po patnácti - dvaceti minutách dorážím ke škole a parkuju motorku.

Většina žáků školy si mě různými pohledy měří. Překvapenými, závistivými, úchylnými atd..
Já si toho nevšímám a jen procházím chodbou.
Samozřejmě, že si nevšimnu nastavené nohy a zakopnu. Můj batoh mi spadne a vypadne z něj moje nejmilejší lebka aneb peněženka.
Neznámý lebku zvedne ze země a dá si ho do klokanky u mikyny.
Vyskočím na nohy a nevraživě si ho změřím. Pak něco napíšu na papír.

"Vrať to."

Na tváři se mu objeví pobavený úsměv.
"Řekni prosím."

Ztuhnu.
Jeho teda o nic prosit nebudu.
Zazubím se na něj a provedu jeden  chvat co jsem se naučila. Špičkou prstů ho bodnu do jednoho a pak i do druhého ramene.

Vyjekne. Bolestí i překvapením. Já mu seberu z klokanky svou peněženku popadnu batoh a zdrhám pryč.

Doběhla jsem na záchody a tam si udělala typickou ranní hygienu.

Do třídy jsem doběhla tři minuty po zvonění a měli jsme. Hádejte co. Samozdřejmě, že literaturu. No jo, karma je svině.

V podstatě se celou hodinu kecalo o Shakespearovi a na konci hodiny i o tom jak je důležitý mluvit a jestli se jen opovážíme nemluvit tak si neseženeme žádnou práci.
Celá třída se otočila na mě. Pohled jsem jim oplácela. Čeho chtěj docílit když na mě tak zíraj. Že se změním v jednorožce budu blít duhu a kadit bonbóny nebo co?

Nakonec mě z jejich pohledů osvobodilo zvonění v podobě Imperial match ze Star Wars.

Další hodiny byly v pohodě. Anglinu jsem uměla, biologie mě nebavila, ale dala se přetrpět, matika mě bavila a jako poslední byla norština.

Jakmile zazvonilo tak všichni vylítli ze třídy a jelikož byl oběd tak většina zamířila do jídelny.
Já ne. Já si vyrazila do nejlepší restaurace v okolí jménem školní automat Lenny.

Ve skutečnosti se tak nejmenoval, ale měl na boku nápis Lennyforces.cz což jak někdo zjistil byl název nějaký firmy.

Dorazila jsem k němu a koupila si to nejlevnější co tam bylo. Kukuřičná müsli tyčinka. Brrrrr.

Jakmile jsem se do ní zakousla tak jsem to vyplivla do koše!
Bože to je odpornější než ančovičková pizza politá jogurtem a posypaná gumy medvídky.

Ale když už jsem na to dala všechny prachy tak to, alespoň sním.
To jsem si myslela.

Nakonec jsem s (nevyřčenými) slovy : Do hajzlu.
Tyčinku mrskla na ulici kde se ta hnusotina odrazila od chodníku a spadla do kanálu.

Jo. Protože přesně tam taky patříš ty ďáblovo stvoření.

Pak jsem se se spokojeným úsměvem vydala zpět do třídy.

Fajn. Házet tu věc do kanálu nebyl dobrej nápad.
Kručí mi v břiše tak až je to slyšet snad až na druhé straně země.

Docela mě štvalo, že mi furt kručí v břiše, protože po obědě byla hodina s názvem ICT. Což je vlastně učení na počítačích. Učíme se tam tvořit vlastní programy atd..
Byla jsem rozhodně jedna z nejlepších a dnešní práci jsem dokončila dvacet minut před koncem.
Pousmála jsem se a začala se věnovat jedné věci, kterou jsem měla rozpracovanou už od minulé školy. Animace bojových pohybů postavy.
Ten chvat co jsem dneska použila na toho primitiva jsem ve skutečnosti jen okoukala z jednoho anime seriálu jménem Naruto.
Moc mě to nezaujalo a poměrně rychle jsem to vypla, ale poté jsem si všimla bojového umění v jedné rodině toho seriálu. Využívali k boji znalost akupunkturních bodů a mohli tím ochromit nepřítele.(rodina Hyuga)
Nadchlo mě to a rozhodla jsem se ty pohyby naanimovat.
Teď už jsem měla několik sestav těch chvatů a ještě před týdnem jsem se je každý den učila doma. Trénovala jsem to už dva roky a musím říct, že mě to celkem bavilo. Nikdy jsem to, ale na nikoho nepoužila. Až na dnešek.

Zatímco ostatní pracovali tak jsem si v klidu animovala a pak si animaci pustila.

Mojí tvář zdobil spokojený úšklebek.

Najednou jsem uslyšela nějaké zvuky.
"Wow." "Ty vole." Někdo písknul.

Prudce jsem se otočila a zmerčila celou mužskou polovinu naší třídy, která jen vypatlaně čuměla na obrazovku kde se moje postava sestavená z čárek ladně pohybovala a bojovala proti neviditelnému nepříteli. Proto jsem tuhle animaci pojmenovala Invincible.(neporazitelný)

Zamračila jsem se a vypla animaci. Pak ksem si začala něco vyhledávat na googlu.

Hlouček imbecilů se mezi tím rozešel a já měla pocit, že už mě nikdo ne...
Ach jo to mi prostě nemůžou dát pokoj?

Vztekle jsem se otočila abych odehnala i posledního kluka a zarazila se. Dívala jsem se do obliceje toho kluka co mi 'pomohl' z té díry ve schodech.

"Tos udělala ty?"

Znuděně pozvednu obočí. Neeeee! Udělal to jednorožec.

Pak se podívá na stránku na kterou jsem najela na googlu.

"Bleeding out noty jo?"

Nasadím co nejznuděnější výraz který dokážu.
On se tváří spíš překvapeně.

"Ty hraješ na klavír?"

Ušklíbnu se. Typickej nástroj pro poslušné holčičky.
Ve skutečnosti jsou ty noty na basovku, kterou jsem jednou dostala od táty a která teď leží rozložená v mém batohu v tom domě.

Rázně zavrtím hlavou a pak si vezmu batoh a stoupnu si. Už asi před dvěma minutama zvonilo a jelikož tahle hodina je dvouhodinovka tak mi už zbývá jen hudebka.

Super. Hodina zaměřená na hlas a musí na ní chodit člověk co nemluví.
Tomu se dámy a pánové říká intelicence.

Jakmile jsem do hodiny dorazila a učitel zjistil, že nemluvím tak mě rovnou šoupnul dozadu k hudebním nástrojům a tam ať počkám zbytek hodiny. Fakt super.

Dala  jsem si telefon do nabíječky, jednodílné sluchátka s lebkami na uši a začala projíždět různé stránky.
Pak jsem narazila na tu stránku s notama.
Rozhlédla jsem se a za sebou uviděla normální kytaru.
Natáhla jsem se pro ní a naladila jí.
Pak jsem si zapla telefon a zobrazila si ty noty.
Začala jsem je vybrnkávat. A vůbec jsem si v té chvíli nevšimla, že ve třídě je slyšet jen má kytara.