Němý Výkřik

21

Bylo mi třináct. Pouhých třináct když jsem si to nechala udělat. Velká černá křídla na svých zádech. Končily na ramenou a pod nimy, těsně pod pasem byly rozbité řetězy. Znázorňovaly, že nepatřím nikomu. Že ani nikdy nebudu.
Že budu navždy svobodná a nebudu se podřizovat nikomu.
Bylo to prázdné gesto kterým jsem chtěla dokázat svou nezávislost.
Jedna z mých snah uniknout osudu.
Byla jsem poštetilá. Blbá a kdo ví co ještě.
Teď když jsem stála na chodbě a nechala doznívat ona slova jsem si to uvědomila a povědomě se dotkla svých křídel.

"Není to můj bratr." Ozvalo se z telefonu a osoba která to prohlásila vyšla zpoza mých zad.
Malá, světlovlasá žena s vysokými podpatky a výraznýma hnědýma očima.
"Kdo jste? A kdo je On?"

"Jmenuju se Megan Rochelle a tohle je Jason Rochell. Jsem tvoje matka a jsem velmi znepokojená tvým chováním. Měla bys mě chovat v úctě mladá slečno."

Co? Coooo? CO?
Začala jsem se v duchu strašně řehtat a z očí mi vytryskly pobavené slzy.
Takže ta ženská tvrdí, že je moje matka a kecá mi tu o úctě. O úctě.
WHAT THE FUCK?!
Zrovna ona? Ženská co mě nechala na krku naprostýmu debilovi a sama si jela někam do New Yorku?

Jakmile jsem se uklidnila tak jsem si všimla, že se na mě dívá jako na blázna. Asi jsem jím byla, ale pořád lepší být cvok a ne kráva.

"To nemyslíš vážně, že ne."

"Naprosto. A je ti doufám jasné proč tu jsem. Okamžitě jedeme k tvému otci. Sbalíš si věci a odjedeme do Ameriky k tvému budoucímu adoptivnímu otci. Už se na tebe těší. Budeš chodit do školy a najdeš si kamaráda. A také se pokusíme vyřešit tu tvojí záležitost."
Kecla jsem si.
To snad nemyslí vážně.
To kurva nemyslí vážně!
Nakráčí si sem a čeká, že budu skákat jak ona píská?

Stoupla jsem si, zkrátila tu vzdálenost mezi námi a vrazila jí facku.
Co si to sakra dovoluje? Doslova jsem vřela. Mé tváře a krk zrudly. Ruce se třásly.
Šokovaně se chytila za tvář a ta se jí krátce na to zkřivila vztekem.
Tak to jsme dvě.
Chytila mě hrubě za ruku.

"Jdeme. Nemáš tady co ztratit. Jsi handicapovaná holka s pitomým otcem. Nemáš přátele a před měsícem jsi málem umřela na vyhladovění. Takže neremcej a jdeme. Jasone!"

Eh. Jo.
Tak teď bych na ní ráda vyzkoušela tu svojí animaci.
Místo toho jsem se jí vytrhla a začala na ní řvát.
No moje řvaní vypadalo asi tak, že ve vzduchu se objevovaly nevyřčený slova a já jsem otevírala pusu jak nějakej krypl.
Když jsem skončila tak jsem se otočila a vrátila se do třídy.
Radši propadnu v testu než se budu stěhovat s tou...
Ne asi fakt nevymyslím dost sprostý slove který by se na ní hodilo.

Nakonec ten test dopadl celkem dobře a já s relativně přijatelnou náladou vyšla ze školy.

Na cestu k Arvidovi  a Erikovi už jsem si zvykla a i přes můj nedostatečnej orientační smysl jsem se tam dostala bez potíží.
Odemkla jsem dveře a vešla dovnitř.
Pro jednou jsem tu byla první.
Erik byl bůh ví kde a Arvid na rugbyovém tréninku.
Zjevně ho to dost chytlo.

Udělala jsem si kafe a pak šla do sprchy. Potřebovala jsem smejt ten dotek tý děsný pí*i.

Asi po dvaceti minutách se otevřely dveře do koupelny a vešel Erik.
Jako jo. Byla jsem skoro za závěsem, ale stejně.

Tak rychle jak jsem stačila jsem se schovala za závěs a Erik se otočil.

"Nor to si nemůžeš dát, alespoň nějakou cedulku?"
Zamyslela jsem se.
Jo to by, asi byl dobrej nápad.

"Jdu udělat úkoly. Chceš se přidat?"

Vždycky se na to ptal a moje reakce byla vždycky stejná.
Zavrtěla jsem hlavou.

Uchechtl se.
"Stejná jako vždycky. Arvid psal, že se dneska nevrátí domů takže můžeš okupovat jeho pokoj. Ale nepřeháněj to. Zítra je taky škola."
Pak odešel a nechal mě samotnou.
Ne že by mi to nějak vadilo.
Asi po deseti minutách se mi podařilo vyhrabat se z koupelny, oblíct se do kraťasů a trika a dojít k Arvidovi. Tam jsem si vzala jeho basovku a zamířila k sobě.
Nejdřív bylo klasický Superheroes a pak byly dost random písničky.
Undone
Radioactive
Turn on the light
Sweet dreams
Hanging tree
A spoustu dalších.

Ani jsem si nevšimla, že mě někdo pozoruje dokud neznámý nezakopnul a nesletěl přímo před mou postel.

Lekla jsem se a upustila kytaru která spadla se řinčením na zem.

Koukla jsem dolů a zjistila pár věcí.
Ta první byla, že jsou tři hodiny ráno. Ta druhá, že mi Arvid blije pod postel jak amina a je totálně zlitej.

Zavrtěla jsem hlavou a odešla do jeho pokoje. Dneska spím tam.

Znáte ten pocit když se snažíte všelijak usnout a stejně to nejde?
Od tý doby co bydlím tady mi kluci sebrali prášky takže zase skoro nespím.
Povzdechla jsem si a přehrála si scénku z dneška.

Právě jsem byla ve chvíli kdy jsem svojí matce vlepila facku když se rozrazily dveře a dovnitř vešel Arvid.

Dost brečel a doslova se zhroutil na postel.

"V-víš Nor, já jsem jí měl fa* škyt* kt rád. A-a ona mě dn* škyt * eska chtěla něco * škyt * říct v baru. Šel jsem tam a ona! Škyt* se tam líbala s někým *škyt* z mého týmu!"

Fakt se z něj staly Niagáry a spadnul mi na rameno.
Pak mě pevně objal a usnul.

Kdybych mluvila mohla by se ze mě stát siréna.

Naprosto jsem ztuhla. Měla jsem chuť brečet.

Podařilo se mi vzít telefon a zavolat Arvidovi.

Z druhé místnosti se za chvíli ozvalo Remember the name a naštvaný dusot mého spolubydlícího.

"Nor jestli si myslíš, že je normální volat mi ve tři ráno tak se můžeš rovnou vy........"
Zmlknul jakmile mě uviděl se slzami na krajíčku zalehnutou Arvidem.

Přiřítí se k němu a sundá ho ze mě.

"Chlape sakra kolik jsi toho vypil?" Obrátí se na mě.
"Zůstaň tady, dám ho do postele a půjdu spát. Ok?"

Kývla jsem, ale vstala.

Znovu se to dělo a já věděla jak s toho ven.

Vešla jsem do koupelny a začala se hrabat v klučičích věcech. Nakonec jsem je našla.
Malé ostré osvobození.
Sedla jsem si a žiletkou si zajela do masa.

Začala jsem brečet, ale usmívala se.

Nikol promiň.
Je to moje vina.

Promiň Nikol.

Dělala jsem to celou noc a svojí vnitřní stranu ruky jsem zasypala hlubšími ranami.
Někteří tomu říkali sebepoškozování. Prý to bylo nezdravé.
Sama ani nevím proč jsem s tím přestala. Odnášelo to psychickou bolest a nahrazovalo to bolestí fyzickou.

Není pravda, že jsem nikdy nemluvila s nikým.
Jeden člověk na světě znal můj hlas. A díky němu.....

Zavrtěla jsem hlavou abych vzpomínky dostala pryč z hlavy.

Nakonec jsem se jakž takž dokázala postarat o krev v koupelně a zalehnout do postele ve které jsem usnula.