Němý Výkřik

15

I přes mou snahu ztišit svůj dech jsem měla pocit, že naopak zvýšil hlasitost.
Uslyšela jsem, že ty osoby vyšlapaly nahoru a jedna zmířila sem.
Vstoupila do dveří a já se co nejvíc přitiskla ke stěně a stínům.

"H *škyt* -hele Axle! Tady *škyt* něco leží."

Uslyšela jsem další kroky jak ten druhý chlap vešel do tohohle pokoje.

"Vole ty už *škyt* jseš fakt vož-*škyt* ralej. Tady je úplný *škyt* hovno!"

"Ti řikám, že tu *škyt* něco je!"
Řekl ten první a klopítavým krokem došel ke mě.
Vzal do ruky deku a strhl jí ze mě.
"Vidíš? Je tu malá holka! Co takhle si jí na dnešek *škyt*  nechat?"

Ztuhla jsem a jednou rukou nenápadně zašmátrala ve své bundě. Vždycky jsem v ní nosila kapesní nožík. Chtěl to otec. 'když už nemůžeš křičet tak se nějak braň!' Říkal.
Nenávidím ho, ale zrovna teď jsem za ten nůž vděčná.
Otevřela jsem ho a rychle si stoupla.
Koukla jsem se na ty chlapy.
Oba tlustí jak prasata. Jeden s holou hlavou a druhý s řídnoucími vlasy.

Schovala jsem nůž za záda a vzala si oba batohy na sebe.

"Hele *škyt* kam si myslíš, že deš?"

Řekl ten blíž mě a chytil mě za zápěstí, které začal drtit rukou.
Zalapala jsem po dechu a v očích se mi objevily slzy.

Opatrně; aby si toho nevšimli, jsem vytáhla nůž a bez přemýšlení jsem ho zarazila muži do ruky.

"Kurva!"

Vykřikl a pustil mojí ruku. Já jsem  neváhala a vrhla se ke dveřím.
Ty, ale zastoupil ten plešoun.
"Ani o krok dál děvko."
Zasyčel a já dostala husí kůži.
Jedinej možnej východ bylo okno pod kterým byla stará garáž.
Chjo. Takže si zase budu hrát na Spidermana. Super. Karma je fakt svině.

Rozběhla jsem se co největší rychlostí, dala si ruce do X pred obličej a proskočila oknem.

Částečky a střípky skla se rozletěly do všech stran a většina z nich mi skončila v rukou. Jedna mi taky natrhla obočí.

Bože jak já tě nenávidim!

Jak ve zpomaleném filmu jsem dopadla na střechu garáže a z ní seskočila na zem.
Zašmátrala jsem v kapse a v rychlosti hledala klícky od motorky.
V tom se z okna vyklonil jeden a co nedržel v ruce? Ano uhodli jste správně. Klíčky od motorky.

Bye bye motorčičko.

Rozběhla jsem se a bála se zastavit.
Ti chlapi za chvíli vylítli z domu a jali se mě honit, ale zjevně byli dost opití a každou chvíli spadli.
Stejně jsem, ale nezastavovala a běžela dál.

Nakonec jsem doběhla až do parku. Našla jsem si tam jednu lavičku u které byla lampa a ztěžka na ní dopadla.
Pak jsem si začala vyndavat střepy z předloktí.
Bolelo to jak čert, ale sníh co jsem si na to pokládala docela pomáhal.
Teda do chvíle než se zbarvil karmínovou tekutinou.
Nakonec už byly všechny venku a já své ruce měla položené ve sněhu.
Na obočí jsem si uvázala šátek se sněhem, ale to moc nepomáhalo.
Začala jsem se třást zimou.
V tom domě jsem nechala deku a na sobě jsem měla jen tryčko, kalhoty a potrhanou bundu.
Super.

Vstala jsem a pak si lehla na lavičku. Teď bych fakt mohla usnout.
Zítřek bude určitě lepší.
Zítřek bude lepší.