Němý Výkřik

17

Pípání. Občasné lapání po dechu. Další pípání.
To je jediné co vzdáleně slyším z velké dálky za tou mlhou, kterou mám před očima. Proč tu sakra ta mlha je? Já chci vidět!

Začnu máchat rukou abych se jí zbavila, ale něco mi jí pevně sevře a přitiskne na tu věc na které ležím.
Zachvátí mě panika a já začnu divoce vrtět hlavou. Tu mi nakonec taky znehybní.
Dál už se jen vzpírám.
Něco mi stiskne celé tělo a já najednou ztrácím kontrolu nad svým tělem.
Je bezvládné a mé  ruce s nohama se volně pohybují.
Než tělo ochabne úplně tak se stačím zamračit.
Alespoň budou ti neznámí vědět, že je mi to kurva nepříjemný.

Otevřu oči.
Víčka mám jak z olova a musím to za neslyšných nadávek zkoušet stále dokola.

Když je rozlepím tak uvidím nějakýho kreténa jak sedí před mojí postelí a něco zapi....
Počkat! Postelí?! Kde to do hajzlu jsem?
Sednu si a rozhlídnu se.
Bílé místnosti, přístroje, všudypřítomné pípání, bílá postel.
Jsou tu dvě možnosti. Peklo nebo nemocnice.
No. Spíš to bude nemocnice.

"Slečna Newton?" Ozve se a já se podívám na toho chlapa ze kterýho ty slova vyšly.
Podívám se na něj.
Pleška. Dost hubenej. Brejle. Typickej šprt.

Nadzvednu obočí.
Podívám se na stůl a tam je nějakej výpis s tužkou.

Čapnu ho a na něj načmarám pár slov.
Co se stalo?

Pak to podám plešounovi a začnu přemýslet jak jsem se kurva dostala do týhle posraný situace.

"V hlavě jste měla zabodnutý střep o velikosti tří centimetrů a byla jste extrémě podvyživená. Váš žaludek začal selhávat. Kdybychom vás neošetřili byla by tu možnost úmrtí."
Prohlásí jako kdyby to bylo něco za co bych měla dostat nobelovku.

To čeká, že se z toho poseru strachy? Jen jsem na to pokrčila rameny. Bylo mi jedno jestli jsem naživu nebo mrtvá. Tak jako tak bych zůstala na zemi.
Pro ujasnění. Nemám nic proti lidem co věří v Ježíška, že se každej Silvestr pere starej a novej rok, že po smrti dojdou na lepší místo, ale sakra!  Každýmu musí dojít jaká je to kravina! Bůh prostě není. Nepomůže když to potřebujete.

Chlap si jenom něco zapsal a zíral na mě.
Nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem aby se na mě vůbec někdo díval. Byla jsem o dost lepší než všichni ostatní na planetě. Byli poddruh člověka.

Po několika minutách zírání konečně otevřel tu svojí hubu.

"Slečno Newton. Vám je patnáct, že?"

Zamračila jsem se, ale kývla. Né! Je mi devadesát!

"V tom případě ještě nejste plnoletá a nenesete za sebe právní odpovědnost."

Wow. Jak to poznal?

"Kdo je tedy váš zákoný zástupce?"

Z mého obličeje čišel takový vztek , který by zahnal i Dartha Vadera.

Popadla jsem papír a napsala na něj jméno svého otce. Jakob Newton.
Už jen to jméno znělo odporně.
"Dobrá. V nejbližší době kontaktujeme vašeho otce a oznámíme mu, že jsme mu vás odebrali."

Počkat. Co?
Nechápavě a naštvaně hsem si chlápka změřila.

"Podle vašeho stavu jsme došli k závěru, že nebyl schopen se o vás postarat."

Hm. Tak s tim bych souhlasila, ale to není důvod aby mi ten kretén hledal nějakou náhradní rodinu. Stejně bych s nima nikdy nepromluvila.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel ten kamarád jistého idiota se jménem na A.
Spolu s ním do pokoje vletěl i bílej blesk v podobě lasičky a přistál mi na hlavě.

"Co si myslíte, že tu děláte?" Vyjel chlápek a já mu dala ruku na pusu. Lasičku nevnímaje. Při tom jsem sykla. Každej pohyb byl jako by se mi do těla zabodlo víc střepů než doopravdy. Přidala jsem i pohled se kterým mámy kárají děti.
Jo neměla jsem mamku, ale dá se to okoukat z telky.

Pak jsem se otočila na něj.

'Další zpráva po poslíčkovi?'

Místo odpovědi ukázal moje prášky.
"Vypadly ti z kapsy."

Kývla jsem a pokusila se vstát.
To nevyšlo.
Vydechla jsem a ledově se na něj podíval.

Po několika vteřinách zírání pochopil a donesl mi prášek.

"Co tu řešíte?"

'Jenom odebrání od rodiny a v podstatě celkové svobody.' Pokrčila jsem rameny.

'Jako fakt?'

"Mohli byste prosím mluvit normálně?" Ozval se ten chlápek lehce nasraně.
Skoro jsem zapoměla, že tu je.

Zavrtěla jsem hlavou a přelétla pohledem přes Erika.

"Já jo, ale myslím, že tady Nor ne. Asi nikdy nikomu na nic neodpoví slovy."
Řekl a tomu blbci se zablýsklo v očích.

"Nemáme čas na srandičky slečno Newton! Nehrajte si se mnou a normálně mluvte."

Ok. Mám o tom chlápkovi jasnou představu.
"Tady máte seznam rodin, které by o vás měly zájem. Jednu si vyberete a pak jí budeme kontaktovat."
Řekl a odešel.

Zděšeně a pobaveně jsem se na Erika podívala.

'A co mám teď kurva dělat?'
Zeptala jsem se a podala mu seznam. Rozhodně jsem to nehodlala číst.
Pokrčil rameny a zavřel oči.
Vypadal dost soustředěně. Najednou przdce otevřel oči a v nich se mu zablýsklo.
Sakra! Neměla ses ptát!

"Po smrti otce moje máma bydlí v jeho starém bytě a náš rodinný nechala mě a Arvidovi. Ještě tam je místo i volný pokoj. Mohla bys bydlet u nás."
Vážně se na mě zadíval a já polkla.

Nechtěla jsem být mezi tolika lidmi. Bylo to divný. Alr na druhou stranu bych, alespoň někde bydlela.

Popadla jsem papír a začala na něj něco čmárat.

Ok, ale mám pár podmínek.
○ nikdo z vás i cizých nesmí do mého pokoje
○ nebudete na mě sahat
○ nečekejte, že se o vás budu starat
○  dovolíte mi abych se o tu lasičku mohla starat taky.
○ nedůvěřuju tobě ani tomu blbci tak si nemysli, že se z nás stanou nej kámoši.

To jsem mu podala.

Papír si vzal a přečetl si všechny body. Nepotlačil překvapený úšklebek.
Pak si vzal telefon a přešel do koupelny, která sousedila s pokojem.

Zaslechla jsem pár slov a pochopila, že mluví s mámou.

"Jo holka....... ne mami!.......jo jo......ne!..... němá...... MAMI!........díky čau. "

Pak se vrátil a na tváři mu hrál nepatrný úsměv.

"Můžeš si sbalit."
Řekl a přešel ke dveřím.

"Jdu za tím chlápkem mu vysvětlit situaci. Jo?"

Kývla jsem a položila se na polštář.

Tak to vypadá, že jsem si našla domov.