„Mami, prosím!" snažila jsem se přemluvit mámu.
„Prostě ne, nepustím tě na nějaký koncert! I přesto, že máš zítra narozeniny!" řvala na mě.
Vyběhla jsem z kuchyně, přímo do pokoje kde jsem se rozbrečela.
Hrozně moc jsem chtěla na koncert Marcuse a Martinuse do Vídně, jenže mě tam nikdo nepustí....
Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se usnout. Nešlo to....
Probudil mě známý zvuk. Někdo mi poslal zprávu. Otevřela jsem to a psala mi moje nejlepší kamarádka, Lara. Jenže mě to celkem naštvalo, byla přesně půlnoc, ale to co jsem viděla..
Lara: Zlato, je přesně půlnoc a to znamená jen jedno, že máš narozeniny! Takže happy birthday❤ Zítra přijď, mám pro tebe dárek.
Jenni (JÁ): Děláš si srandu?❤❤ Děkujuuu moc❤❤ Mám tě ráda.
Lara: Taky tě mám ráda❤ Doufám, že jsem tě nevzbudila.
Jenni (JÁ): Nee vůbec❤ :D
Lara: Taak dobrou❤ Zítra, nezapomeň!
Aspoň někdo mi dokáže zvednout náladu. Zaklapla jsem mobil a chystala se jít spát. Ještě jsem si potom pustila písničky a v klidu jsem se dala do spánku.
O DEN POZDĚJI:
Konečně! Jsem strašně zvědavá, co tím Lara myslela.
Je 15:00 a já v 15:10 vyrážím. Jelikož jsem před chvílí vstala vypadám jako magor. Šla jsem do koupelny se obléknout. Vzala jsem si šedivé tílko a k tomu bílé džínové kraťasy.
„Jennifer vypadni s tý koupelny!" řve na mě moje starší ségra. Obvzlášť ta je teda nepříjemná. Je jí skoro 15 a když je tedy o skoro rok starší než já, tak si myslí že jí budu poslouchat.
„Už jdu, Amber!" křičela jsem na ní z koupelny. Ještě jsem se lehce nalíčila a vyšla jsem z koupelny.
Vešla jsem do obýváku, kde nikdo nebyl, opět. Moji rodiče od rána do večera pracují, vůbec nemají čas, ale někdy je to výhoda.
Vyšla jsem z domu a po silnici jsem se vydala přímo k paneláku, kde bydlí Lara.
Když jsem tam byla, Lara mě hned objala a začala mluvit:
„Jenni, mám pro tebe překvapení." řekla a ukázala na stolek.
„Děláš si srandu...."
~
Čautee❤️
Tyhle začáteční kapitoly jsou strašně nudný, ale nedalo se tomu vyhnout no😐🤫
~Hope u will like it ✌🏼🍍🍌
ČTEŠ
letter ||FF-Marcus&Martinus CZ
FanfictionUběhlo několik let. Několik desítek měsíců. Několik stovek týdnů. Několik tisíců dnů. Několik sto tisíců minut a několik miliónů sekund. A Jennifer nezapomněla. Nikdy nezapomněla a taky nikdy nezapomene. Jenže na druhé straně, v Norsku, to je jinak...
