Uběhlo několik let. Několik desítek měsíců. Několik stovek týdnů. Několik tisíců dnů. Několik sto tisíců minut a několik miliónů sekund.
A Jennifer nezapomněla. Nikdy nezapomněla a taky nikdy nezapomene.
Jenže na druhé straně, v Norsku, to je jinak...
„Jako sorry ale v tomhle nehodlám chodit!" Řekla jsem, když mi ségra ukázala růžové, uplé, hnusné šaty s nějakými krajkami.
„Ale prosimtě, tak si to vezmu já." Už se smála. „Né...Nechci šaty, koupím si nějaký triko a sukni." Řekla jsem a odešla jsem, někam tam, kde jsou trička.
Vybrala jsem si nějaké bílé tričko, na kterém bylo napsáno "because" a na zádech byly vystřižené díry.
„I'm only one flight away... I'm Just one million miles away..." Ozvalo se z rádia. No to snad ne, i tady je hrajou.
Snažila jsem se to nějak moc nevnímat, ale stejně jsem si to zpívala....
„Jennifer, tady máš tu černou sukni!" Slyšela jsem Amber jak na mě od někud volá. Aha, už byla v nějakém jiném obchodě. Takže mezi tím co já si tady zpívám si ona nakoupí a ještě stihne jít jinam. To to byla taková doba?
Zaplatila jsem si to tričko a běžela jsem za Amber. „Já už mám nakoupeno, tak pak můžem jít na jídlo." Řekla a sukni mi podala. Byla jsem strašně líná si jí zkoušet, tak jsem jí jen vzala do ruky a šla jsem si prohlédnou zbytek věcí, co tady měli.
Prodavačce jsem dala peníze, chytla jsem svojí ségru za kapucu u mikiny a rychle na jídlo.
Dala jsem si palačinky. Ne, nejím to každý den. Možná tak každý týden, ale den to ne.
„Musíme jít, za několik minut budou mít přestávku a zavřou." Řekla z ničeho nic Amber a obě jsme se zvedly. Vyšly jsme ven, kde pořád svítilo slunce a bylo dost hezké počasí. Jen by bylo lepší, kdybych mohla být ještě u moře... Ale co teď už s tím.
„Hele, slyšíš mě ty vůbec? Mávla mi Amber před očima. „Jo... Jo." Zatřepala jsem hlavou. „Tak půjdem nebo ne? Je to divný že jsi se zastavila takhle u dveří jen tak z ničeho nic. Lidi na tebe zírají." Řekla a já jsem se začala smát. „Co? A kam by jsme měli jít, kde máme auto?" Zeptala jsem se. „Ty nevíš, že mi je 15, že nemám řidičák a že jsme sem přijeli autobusem?" Smála se ironicky.
„Jo..." V tu chvíli jsem byla fakt mimo. Ani nevím, na co jsem tak myslela, ale asi jsem do toho byla zažraná.
„No tak když jsme sem přijeli autobusem, tak kam by jsme měli jít?," zeptala se a já jsem mlčela. „na zastávku! To jsi tak vypatlaná?" Smála se mi.
„Víš že mě někdy štveš?" Zeptala jsem se, když jsme si sedali na lavičku u autobusové zastávky. „No prosim, já vím že to tak nemyslíš." Smála se a poslala mi vzdušnou pusu. „Fuj, od tebe pusu nechci." Zasmála jsem se.
„A od koho pak? Od Lary?" Zamrkala. „Ne, nikdy! Navíc už se s Larou nebavím." Udělala jsem si culík.
„No nic." Překvapilo mě, že se mě neptala proč. Ale tak aspoň jí to nemusím říkat. To by zas dopadlo.....
Autobus přijel a automaticky se otevřeli dveře. Lidi, co taky čekali na autobus chtěli už nastoupit. Jenže my se ségrou jsme se rychle zvedly a vběhly jim přímo do cesty, aby jsme byly první a mohly si sednout na úplně posledních pět míst. Myslím, že jsme dost hodné. Takže, dávejte pozor jestli někde nepotkáte dvě úplně stejné a stejně vysoké holky. To pro případ jsme my.
„Crrrr." Ozvalo se na znamení, že autobus zastavuje. Máme to do našeho domu dost blízko, ale to by jsme nebyli my, kdyby jsme šly pěšky.
