„Ne, nedělám." s jiskřičkami v očích se na mě Lara usmála.
„Ty vážně pro mě máš lístky na Marcuse a Martinuse?" vykulila jsem na ní oči.
„Áno." smála se.
„Půjdeš tam se mnou!" na tváři se mi vykouzlil úsměv.
Ona mi vážně koupila dva lístky na jejich koncert, no můj bože! Ta holka je úžasná!
„Tak pojď dál." řekla po chvíli objímání.
„Ehm, Laro je tu jeden problém." zakňučela jsem, když jsem vešla do jejich krásně uklizeného obývacího pokoje.
„Jaký?" řekla smutně a položila misky se zmrzlinou na stůl.
„Máma ně na žádný koncert nechce pustit..." sklopila jsem hlavu.
„Nevadí, nějak to vymyslíme.," usmála se.
„a teď si sedni, pustíme si něco." dopověděla a podala mi ovladač.
Celou dobu, co jsem tam byla jsme pojídaly zmrzlinu a mluvily o něčem. Bylo to super. Zrovna jsme si povídaly o něčem dost zajímavým, když v tu chvíli mi zazvonil mobil.
„Promiň, někdo mi napsal." řekla jsem a rozhodla to ignorovat. Mobil se ozval zase a já už jsem byla tak zvědavá, kdo co po mě chce, že jsem se rozhodla odejít.
Bylo něco kolem jedenáctý hodiny večer, ano byla jsem tam doopravdy dlouho, ale když nemám rodiče doma, tak proč ne.
Kráčela jsem tmavou ulicí a mobil se ozval znovu.
„Sakra kdo mi to furt píše?!" řekla jsem si v hlavě. Otevřela jsem mobil a messenger. Psal mi nějaký "TeenBoy" ale neměla jsem náladu si s ním psát.
Napsal mi znovu:
TeenBoy: Hej ty sis tu zprávu přečetla :(
Achjo, zajímá mě kdo to je. Odepíšu mu.
Jenni (JÁ): Co po mě chceš. Teď?
TeenBoy: psát si s tebou :*
Jenni (JÁ): Proč? Neznám tě.
Jenni (JÁ): Kdo jsi?
TeenBoy: Někdo,koho budeš už brzy milovat.
Jenni (JÁ): To tak :D
TeenBoy: Říkám ti, že určitě jo!
Jenni (JÁ) Už někoho mám. :)
Popravdě, ne nikoho nemám, ale no tak co bych měla odpovědět na tohle..
Píše mi zase. Fakt už ho budu ignorovat, stejně je skoro půlnoc.
Přišla jsem domů a tam úplná tma. Nikdo tam nejspíš nebyl. Šla jsem potichu po schodech, když jsem uslyšela kroky, přímo přede mnou. Pak se rozsvítilo a tam naštvaná máma už v pyžamu...
„Jak si tohle představuješ?!" opět na mě řvala.
„Ale..." koktala jsem.
„Padej do pokoje!" křičela.
Bože, tady na mě řve a nechce nikoho vzbudit. Někdy bych vážně nejradši utekla z domova....
~
Ahojtee❤️ mega nudná kapitola ale ono to přestane být nudné 😂🤫🤫
~Hope U will like it🤞🍍🍌
~Btw je to tu podruhé 🤪🤓
ČTEŠ
letter ||FF-Marcus&Martinus CZ
أدب الهواةUběhlo několik let. Několik desítek měsíců. Několik stovek týdnů. Několik tisíců dnů. Několik sto tisíců minut a několik miliónů sekund. A Jennifer nezapomněla. Nikdy nezapomněla a taky nikdy nezapomene. Jenže na druhé straně, v Norsku, to je jinak...
