letter ||FF-Marcus&Martinus CZ

twenty- five

Probudila jsem se opět v nemocnici. 

Do mého pokoje vstoupila zase ta žena, co tady pracuje.
„Jennifer, nic vážného to nebylo, budeš moct jít," řekla a na mé tváři se objevil úsměv. Takový divný, že mě pustí domů s tím, že si nic nepamatuju...

„Jen ne tak rychle. Budeš moct trávit dvě hodiny venku a budeš ležet v posteli. Ještě nevíme.. Problém se může objevit kdykoliv..."

Po odpolední přestávce mě konečně nechali odejít.
Nepřijdu si nenormální, jen si nepamatuji co se stalo v minulosti. Počkat, to nenormální je...

Na papírku jsem měla napsanou svojí adresu, tak jsem zamířila k domu, kde bydlím.
Přešla jsem několik sídlišť a ano, jsem u svého domu.

Ou, tady si to pamatuji. Taky si pamatuji na mojí ségru Amber.

Zazvonila jsem a do dveří hned přišla moje blonďatá ségra.
„Konečně jsi doma!" Objala mě.
„To jsem taky ráda." Prohrábla jsem si vlasy.
„Co jsi to vyváděla?" Zeptala se mě.
„Já ani nevím.."

„Crrrrrr...." Ozval se zvonek. Došla jsem tam a venku stál ten blonďatý kluk, co za mnou přišel do nemocnice a vedle něho stála jeho kopie. Počkat, to bylo jeho dvojče.

„Neříkal jsi, že má být v nemocnici?" Ušklíbla jsem se. Viděla jsem na něm, že není v pořádku. Ruku měl celou v sádře a nevypadal nejšťastněji...

„Teď je něco důležitějšího, mohla bys jít s náma?" Zeptal se jeden z nich.

Zavřela jsem za sebou a naznačila jsem ségře, aby zůstala doma.
Došli jsme na nějaký plácek, kde byla lavička. Tak jme si sedli a jeden z nich začal:
„Tak jo...Jestli si ještě nevzpomínáš, zlomil jsem ti srdce." Zaklopila jsem hlavu.
„Byla jsi na našem koncertě, tam to všechno začalo," řekl ten mladší, co měl být v nemocnici.

„potom jsme tě pozvali na dovolenou a ty jsi souhlasila....No a tam jsme se tak zkamarádili, že jsi se nejspíš zamilovala do Marcuse. Mě to naštvalo a chtěl jsem okamžitě pryč. Odletěli jsme a hned potom měla tvoje ségra párty. Tam jsi skočila pod auto a já s tebou..." Dopověděl.

Zvedla jsem jsem hlavu a zahleděla jsem jim do očí. Neměli zrovna veselý výraz. Po tom co dořekl jediné slovo, se mi to všechno vrátilo do hlavy... Jako kdyby se mi vrátily všechny vzpomínky...

„Já si na všechno vzpomínám.." Zakryla jsem si rukami obličej, aby mě neviděli, jak opět brečím.

A opravdu, na všechno jsem si vzpoměla.

„Počkej, nebreč...." Řekl Martinus. Dokonce už vím, kdo je kdo.

„Odpouštím vám." Zase jsem se jim podívala do očí. Nehodlám jim dál kazit život.
„No a, my jsme to chtěli dát tohle.." Podal mi Marcus obálku, kde bylo napsané moje jméno.

~

Ciao adioooos <33 jenom vam chci rict, ze dneska se pokusim vydat co nejvic kapitol, protoze uz tenhle pribeh chci co nejrychleji hodit za hlavu a zacit s tim novym, ktery uz mam predepsany <3 vidime se u dalsi castiii