letter ||FF-Marcus&Martinus CZ

five

„Co, já nebrečím." řekla jsem a otočila jsem se. Za mnou stál Marcus. Normálně bych byla šťastná, ale teď to nešlo..
„Ne, vůbec. Co se stalo?" přisedl si ke mě.
„Problémy." odpověděla jsem jednoduše.
„Aha, tak ti to nebudu dělat ještě těžším." řekl Marcus.
„Ne to nevadí." zachumlala jsem se do mikiny.
„Je ti zima?" zeptal se.
„Trošku." snažila jsem se usmát.
On si mě přitáhl k sobě do obětí. Cítila jsem se tak zvláštně.
Po chvilce objímání přijela ségra s tím klukem a křičela:
„Hej, hrdličky odtrhněte se od sebe a ty Jennifer dělej, musíme dom."
„Ještě né..." odmítala jsem odejít.
„Tak si tady vem hotel, přijedem pro tebe.." řekla a odjela. Něveděla jsem, jestli si to nemám ještě rozmyslet, ale stejně už bylo pozdě.
„Takže Jennifer jsi.." usmál se Marcus.
„Joo. Si mě nepamatuješ? Byla jsem u vás před chvílí.." usmála jsem se taky. To bylo zlý ode mě..
„Ještě dneska odjíždím na koncert, budu muset už jít." řekl Marcus a začal se zvedat.
„Achjo. Já tady nechci bejt sama." zavřela jsem oči.
„Napiš mi na Instagramu.." řekl a začal odcházet. Ještě mi zamával a nasedl do auta, kde už na něho čekal Martinus.
Pořád jsem seděla na tý lavičce a byla mi zima ještě víc než předtím. Opět se všechny vzpomínky na moje problémy vrátily....

Budova se začala pomalu zavírat, zhasínat a potom už tam nikdo nebyl....
„Nemám se jak dostat domů...." řekla jsem potichu.
Vzala jsem si mobil a pomalu jsem začala odcházet. Potom za mnou někdo běžel.
„Pojď, pojedeš s náma. Stejně máme koncert někde blízko Londýna." byl to Marcus.
„Ne, nebudu vás otravovat." falešně jsem se usmála.
„Všechno dobrý, dělej."

Došli jsme k velkému autu. Sedli jsme si dozadu, byly tam tři místa, pro Maca, Tinuse a pro někoho, kdo pojede s nima. Což jsem teď byla já. Já jsem seděla nalevo, Marcus veprostřed a Martinus  vpravo.
Byli tam takový dveře, ve předu, který teď byli zavřený, takže nás nikdo neviděl ani neslyšel.
„Čau Martinusi." řekla jsem, když přišel Martinus do auta.
„Eey, ahoj ty jedeš s náma do Londýna?" usmíval se.
„Jo, bydlím tam." usmála jsem se.
„Tak to jooo." zvedl jedno obočí.
Auto se rozjelo a my jeli tmou po Vídni. Zase jsem přemýšlela. Tenhle den byl nejlepší, ale když ode mě Marcus odešel a myslela jsem, že už se nevrátí, tak jsem byla zase smutná, jako před tím..
Ale když teď s nimi sedím v autě, příjemně mě hřeje u srdce...
Upřímně nikdy bych nevěřila, že si k nimi někdy sednu do auta....
Z myšlenek mě probral Marcus, kterému spadla hlava na moje rameno, nejspíš spal, protože mě nevnímal.
Vzala jsem si mobil a sluchátka a zaposlouchala jsem se do nějaké hudby, co jsem tam měla.
Sluchátka v uších a oči upřené na krásný výhled z okna. Bylo to nádherný.....
Cítila jsem se strašně šťastně,byla jsem happy jak dva grepy, zaručeně. Nemusela jsem předstírat svojí radost.
Opřela jsem si hlavu o tu Marcusovu a začala jsem klidně spát....