„Slečno Jeggerová, hovořte se mnou, laskavě." Ozval se ženský hlas. Když jsem se probrala, ležela jsem v bílé místnosti, plné nějakých věcí.
„Co se se mnou stalo?" Zeptala jsem se a okamžitě se mi udělalo zle.
„Byli tu nějaký chlapec s nějakou dívkou a říkali, že jste vběhla pod auto." Dopověděla.
„Co, já? To ne." Nevěděla jsem o tom nic.
„Taky je možné, že si nic nepamatujete a na nic nevzpomenete." Řekla a odešla.
No tak ta byla teda zatraceně nesympatická. Už ani nevím, jak vypadala.
Taky furt nevím, kdo byl ten kluk s tou holkou. Ale rozhodně je znát nebudu.
Najednou se automaticky otevřeli dveře, do mého pokoje a vešel nějaký kluk.
„Ahoj, tak jak ti je?" Zeptal se a sednul si na židli.
„A ty jsi kdo?" Odpověděla jsem. Nikdy jsem ho neviděla.
„Co? Ty nevíš kdo jsem?" Znervózněl.
„Ne. Nikdy jsem tě neviděla." Řekla jsem.
„To jsi mě vážně nepamatuješ? Zlomil jsem ti srdce." Zklopil hlavu a jeho pohled padl na zem.
„Promiň, ale nic takovýho si nepamatuju. To ty jsi si mě asi spletl." Řekla jsem.
„Ne...To určitě já jsem zavinil, že jsi skočila pod auto." Začaly mu téct slzy po tváři. I kluci umí brečet, né že ne.
„Fakt? Třeba to byla nehoda. A nebreč tady, jinak mi to bude líto." Odpověděla jsem.
„Ty si to určitě pamatuješ, nedělej ze mě debila." Utřel si do rukávu slzy.
„Ne fakt si to nepamatuji..." Přikryla jsem se peřinou.
„Bylo to před dvěma týdny...Tvoje ségra pořádala nějakou párty a my dva jsme se srazili a tobě se asi udělalo zle...No a řekla jsi, že půjdeš pryč, vyšla jsi z toho baru a chystala jsi se přejít když na jednou jsi byla v prostředku silnice, kde jezdili auta. Můj brácha tě chtěl chytit, aby jsi šla pryč ale dopadlo to jinak." Vyprávěl.
„Co se stalo?" Zeptala jsem se. Tenhle příběh byl zajímavý, ale určitě vymyšlený. Nemohla to být realita.
„Skončili jste pod autem oba." Dopověděl a rozbrečel se znovu.
„Kde je tvůj brácha?" Ptala jsem se.
„Odjel do nemocnice někam dál, prý je na tom mnohem hůř než ty."
„Aha. Tak to je mi líto," řekla jsem.
„Mimochodem, vypádáš jako fajn kluk."
On na místě zrudnul. Byl strašně roztomilej, i když ho vlastně neznám.
~
Ahojkyy<3 chtela jsem vam teda podekovat za 1k prectenii åååå❤️❤️❤️
ČTEŠ
letter ||FF-Marcus&Martinus CZ
FanficUběhlo několik let. Několik desítek měsíců. Několik stovek týdnů. Několik tisíců dnů. Několik sto tisíců minut a několik miliónů sekund. A Jennifer nezapomněla. Nikdy nezapomněla a taky nikdy nezapomene. Jenže na druhé straně, v Norsku, to je jinak...
