letter ||FF-Marcus&Martinus CZ

three

Ráno jsem vešla do kuchyně, kde seděla ségra a něco jedla. Udělala jsem si kakao a přisedla jsem si.
„Čau." pozdravila mě.
„Ahoj, potřebuju poradit."
začala jsem.
„S čím?" zeptala se.
„Lara mi k narozeninám dala dva lístky na Maca a Tinuse, do Vídně, ale jak už vím máma mě tam nepustí. Jak jí to mám říct?" vzdychla jsem.
„Ehmm, Jenni já jsem ti chtěla dát lístky na M&M." sklopila hlavu.
„Víš co to znamená?!," podívala jsem se na ní nadšeně.
„že tam budeš moct jít ty a nějaký tvoje další kamarádky!" usmála jsem se.
Marcuse a Martinuse nějak obvzlášť nežere, ale to nevadí.
„Tak ok, ale musíme počkat, když máma bude na služebce na pár dní a někdo nás tam sveze." smála se.
Odešla jsem do koupelny, opět jsem udělala ranní hygienu a oblékla jsem se. Jelikož je dneska pondělí, tak jsem si vzala tašku do školy a vyšla jsem.

Ve škole jsem si vybalila všechno učení a pomůcky na matiku, vyndala jsem si mobil a celou tu dobu co tady učitelka nebyla, jsem plánovala přes messenger se ségrou tu cestu na koncert. A potom mě někdo začal prozvánět. Byl to ten "TeenBoy". Kdy už mi dá pokoj?

TeenBoy: Heey odepiš :((
Jenni (JÁ): Co zas?
TeenBoy: Jak se máš?
Jenni (JÁ): Na takovýhle otázky nemám čas :)
TeenBoy: Noták, mi řekni něco o sobě.
Jenni (JÁ): Ne, díky :)
TeenBoy: Kolik ti je?
Jenni (JÁ): 14 a už mě necháš?
TeenBoy: Supeer, jsi skoro stejně stará jako já :) To znamená, že se do mě můžeš zamilovat :)
Jenni (JÁ): Jasny...-_- i kdyz te nevidim musis bejt hnusnej :D
TeenBoy: Jo....Až mě uvidíš budes mít jiný názor...Zaručeně ;)

Ignoruji. Už mě nebaví jeho trapné otázky a jeho předpovídání, že s ním budu chodit. Jako to ne.
„Jennifer!," slyšela jsem,když jsem se probrala z myšlenek.
„pojď k tabuli." řekla znova učitelka. Já jsem se jen postavila a začala mluvit.
„Prosím vás. Já nic neumím." ironicky jsem se usmála a sedla si.

Stejně pořád musím přemýšlet o tom klukovy, co mi píše...
Co když má pravdu? Co když je fakt hezkej? Ne, fuj!!! Nikdy!!

„Jennifer... Jennifer..." slyšela jsem zase. Jenže to už bylo o nějakou dobu později, a učitelka stála u mě, a u mý lavice.
„Nó, co?" zvedla jsem hlavu.
„Už toho mám dost. Budeš po škole. Stejně, jako Lara. Jste obě to samý." řekla učitelka a já jsem přes uličku koukla na Laru. Ta se na mě usmála a zase si lehla na lavici.

                             ***

„Hele, Jennifer...Co když tě máma nepustí na ten koncert?" zeptala se Lara, když už jsme obě seděly v učebně biologie, na po škole.
„Laro, proboha..," tohle na ní strašně nesnáším.. Vždycky se mě takhle ptá..
„nepřivolávej to. S mojí ségrou to nějak domluvíme." odpověděla jsem a protočila očima.
„Ale..."
„Laro drž už hubu jinak tě zbiju!" zvedla jsem se a ona taky. Začala tam přede mnou utíkat jak magor a já, jak všichni znají mojí debilitu, já hned za ní.

Při tomhle úžasným závodu po třídě jsme dokázaly shodit jednu kytku, a málem jsme prorazily skříň. Skvělý.

~

👋