letter ||FF-Marcus&Martinus CZ

eighteen

U Marcuse a Martinuse zrovna stála taková blonďatá holka. Zaslechla jsem, co jim říká:

„Přeju vám to s Lenou, Marcusi doufám, že vám to vydrží." Oni se jen usmáli a potom mě uviděli.

Odešla jsem.

Vešla jsem do našeho pokoje a sedla jsem si na postel.

„Musím mu to říct na rovinu." Řekla jsem potichu.

Vzala jsem si mobil a první co jsem viděla, byla moje tapeta, na které jsme byli společně. Všichni jsme měli široký úsměv a já jsem vůbec netušila o Lise a Leně. Dobře, jsem až moc žárlivý člověk.

Po chvilce se pohnula klika a Marcus s ne moc veselým výrazem vešel dovnitř a sedl si vedle mě na postel.

„Vážně to tak není." Řekl.
„Marcusi ty mi lžeš. A říkal si že to není pravda..." Zakryla jsem si obličej rukama, aby neviděl moje oči, co právě zčervenali a valily se z nich už slzy.
„Fajn. Tak mi nevěř.. Ále, kdyby jsi něco potřebovala tak tady budu." Řekl a chytal se odejít.

„Počkej Marcusi..." Chytila jsem ho za rukáv.
„Co?" Podíval se na mě s nadějí v očích.
„No, já ti musím něco říct...." Už to mám v plánu celkem dlouho....
„Hm?" Zvedl obočí.

„Noo....Já, já jsem se zamilovala." Odpověděla jsem.

„Do Martinuse, že?" Hned ta naděje v očích zmizela.

„Ne... Do tebe." Sklopila jsem hlavu.

Tak a je to venku, teď jenom čekám až se mi začne smát. On jen beze slov stál a moje oči se vpíjely do těch jeho.

„Fakt?" Usmál se.

„No, už to tak bude." Odpověděla jsem a na sucho polkla. Jen na mě mrknul jedním okem a odešel. Jsem strašně ráda, že jsem mu to řekla.

„Počkat...," přišel Marcus zpátky.
„taky tě mám rád," usmál se a úchylně se na mě podíval.

„Jenom je tu Martinus, který tě má taky rád." Znervózněl.
„No co, to se nějak vyřeší.." Pokrčila jsem rameny...