letter ||FF-Marcus&Martinus CZ

twelve

Cesta do školy proběhla v pohodě, šla se mnou ségra, jenže tu cestu zpátky půjdu sama.

Vešla jsem dveřmi do naší třídy, kde už byl nával lidí.

Sedla jsem si do své lavice, kde jsem seděla sama, protože si mě učitelka přesadila. Ale nebudu mluvit o škole, když už zítra jsou prázdniny!

„Jennifer Jeggerová jde k tabuli!," slyšela jsem učitelku. Už rozdávala vysvědčení a mě ho musela dát hned, jako první.

„U tebe to dopadlo moc dobře!” usmála se a podala mi papír.

Rychle jsem běžela do lavice. Byla jsem strašně zvědavá, co jsem dostala, ale bála jsem se na to podívat.

Opatrně jsem to vysvědčení otočila a viděla jsem ty známky;

dvě, jedna, jedna, jedna, dvě....

Jo, měla jsem jen tři dvojky! A zrovna z těch předmětů, u kterých jsem písemku napsala za pět!

Jo a, nemyslete si o mě, že jsem nějaká šprtka. Během roku se na učení kouknu tak jednou.

„Harrisonová!" řekla učitelka a to znamenalo, že k tabuli jde Lara.

Ozval se zvuk vrzající židle a Lara pomalu vstávala. Přišla před tabuli a všichni si všimli toho velkého monoklu a pořezané ruky, co měla.

Učitelka se zděsila a začala povídat:

„Poslední dobou se tvůj prospěch zhoršil, Laro. A proto ti nedávám moc dobré známky..." předala jí vysvědčení.

Lara si ho prohlídla a začala na učitelku křičet:

„To nemyslíte vážně! Ne to nejde...nemůžu rupnout....Vy jste mi dala pětku?" křičela jak nejvíc mohla. Učitelka jí vážně dala pětku?

„Laro,nedá se nic dělat. Prostě nepůjdeš dál s touhle třídou." promluvila učitelka.
„Ale já nechci opakovat osmičku.." nahrnuly se jí slzy do očí a vyběhla ze dveří školy.

Bylo mi jí celkem líto, nevím jak bych se cítila, kdybych propadla já. Víte co, ale já jsem taková citlivka, je mi líto i mého nepřítele....

Učitelka rozdala všem vysvědčení a potom oznámila:

„V den školy se všichni sejdete u vchodu, dostanete jinou třídu a jinou třídní."
„Crr." ozvalo se a všichni hned vyběhli ze třídy.

Já jsem si jen tak šla domů, s vakem v ruce a dobrou náladou. Konečně pojedu k moři! A s tou nejlepší společností....

Dorazila jsem domů a dala jsem si telefon na nabíječku, už mi psal Marcus:

Marcus: V 19:30 nám letí letadlo, za několik hodin se stavíme <3
Jenni (JÁ): Jo, už se nemůžu dočkat! <3

Šla jsem se převlíknout. Vzala jsem si jen něco obyčejnýho, to na doma a šla jsem za svojí ségrou.

„Ahoj, tak co?" zeptala jsem se.
„Přijata!” zakřičela, měla opravdu velkou radost, protože se jí konečně ozvali ze střední. A to docela pozdě.

Já jsem si jen udělala palačinky a donesla mobil. Projížděla jsem Instagram, a potom na mě vybafla fotka od Lary. Na té fotce byla ona, ve tmě. A v popisku bylo napsáno: "Chybíš mi, Jennifer."

Bylo mi to opět trochu líto, ale co se dá dělat, teď.

Dojedla jsem, uklidila a šla jsem zpátky do pokoje.
„Asi bych už měla balit.." podívala jsem se na mojí ségru.

„Ano to měla, ale co máš na to přes tři hodiny." smála se.
„ Sakra! Tři hodiny!? To si myslíš, že to za takovou dobu stihnu?" podívala jsem se na ní vážně.

„Ne, pro tebe jsou tři hodiny jako pět minut," podívala se pod postel, odkud vytáhla svůj cestovní kufr.

„Na, vem si tenhle. Aspoň máš na mě nějakou památku, já tu dlouho nebudu." usmála se.
„Jé, děkuju." začala jsem balit.
„Hele a....teď popravdě,máš něco s těma dvojčatama?" usmála se.

„Ne, nemám." odpověděla jsem.
„Né?" smála se.
„Jen pouto kamarádství." smála jsem se taky.

„Jó? Tak to pamatuj, kluk a holka nemůžou být jen kamarádi." řekla a mrkla na mě.

„Ale kluci a holka můžou." smála jsem se.

„Hele, den po vašem příjezdu mám večírek, kvůli ukončení devítky, chceš tam jít?" úplně změnila téma.
„Jo jasně..." zamyslela jsem se.
„Můžeš tam vzít i ty tvoje kamarády." řekla a zdůraznila to poslední slovo.

Jen jsem se usmála a dobalila jsem si kufr. Převlíkla jsem se do obyčejných bílých kraťasů, červeného krátkého tílka, vzala jsem si sluneční brýle k tomu jsem si vzala nějaký černý choker, co mi půjčila ségra a ještě růžovou kšiltovku New Era.
Ješte jsem si povídala s Amber, jedla, pila a dokonce jsem stihla i usnout.

„Jenni, Jenni!" budila mě Amber.
„Hm?" zamumlala jsem.
„Už jsou tady." řekla.
„Fakt?!" vyskočila jsem z postele a hned běžela pro kufr.

„Budeš mi chybět, bro." usmála se ségra.
„Ono se říká ségře bro? No nic, taky mi budeš chybět." Objala jsem jí.

Otevřela jsem dveře a tam už stáli Marcus a Martinus, celí vyletnění, v slunečních brýlích.
Nasedli jsme do toho jejich velkého auta a odjeli směr letiště.

Ahoj, Londýne!