letter ||FF-Marcus&Martinus CZ

twenty

Ráno, když jsme se vzbudili, v našem pokoji už seděl na židli Martinus.

Než jsme se probrali, už na nás začal mluvit.

„Marcusi? Jennifer?"
„No?" Zamumlal Marcus a promnul si oči.
„Mám pro vás špatnou zprávu.." Zvedl obočí a ukázal nám tři papíry.

Marcus se okamžitě zvedl.
„Ne... To nemyslíš vážně.."

O DVA DNY POZDĚJI;

„Jennifer?," otevřela dveře od našeho domu moje ségra, která už ani radši nic neříkala, jak se divila, že jsem tu o nějaký ten den dřív.

„Všechno jsem posrala!" Běžela jsem dovnitř.
„Počkej! Co? Co stalo?" Ptala se.
„Nechci o tom mluvit!" Odpověděla jsem a můj hlas se zlomil a udělalo se mi zle.
„Dělej! Mluv!" Říkala.
„Fajn..," už jsem brečela.
„rozhádala jsem Marcuse s Martinusem. Stačí?" Sedly jsme si spolu ke stolu.

"A kvůli tomu teď brečíš?" Zamračila se.
„Není to všechno..." Odpověděla jsem a vyběhla jsem schody do svého pokoje.

Otevřela jsem dveře a hned jsem skočila do postele a v mobilu jsem si četla všechny naše zprávy...

Marcus: Mám hlad
Jennifer (JÁ): Konečně.
Marcus: Ajem sou very hangry.
MartinusG: Sou jů hef got fůt in lednička :D
Jennifer (JÁ): Very gůt ingliš
Marcus: maj frént 

DALŠÍ DEN:

„Vstávej!," křičela ségra a sebrala mi peřinu.
„párty se z pátku přesunula na dnešek!" Odpověděla a peřinu hodila na zem.
„To je sice fajn, ale nemusíš mě kvůli tomu budit." Kopla jsem jí.

„Jo? A víš že tam mají potvrzenou účast ty tvoje dvojčátka?" Usmála se sarkasticky.

Sakra, nechci je potkat.

„V tom připadě nikam nejdu." Ukázala jsem na ní prostředníček. Tomu se říká sesterská láska.
„Hah, budeš muset. Taky máš potvrzenou účast, zlatko." Řekla.

Zvedla jsem se, naznačila jsem jí, ať vypadne z mého pokoje a převlékla jsem se. Byla jsem strašně unavená, takže jsem ignorovala, co si beru na sebe.

Dobře, jedna ponožka černá a druhá růžová se sloníkem. Kde se to tu bere?
Potom jsem se podívala do zrcadla, to byla teprve katastrofa.

Tři chlupy na hlavě, rozmazaná řazenka, kruhy pod očima jak kdybych nespala..... Myslím že dnes nikam nejdu.

„Jeni, jdem nakupovat!" Zakřičela na mě Amber z kuchyně.
„Teď je to brzo!" Ozvala jsem se.
„Děláš si srandu? Vždycky, když šlo o nakupování oblečení, tak jsi šla třeba ve tři ráno."  Řekla, když došla do mého pokoje.

„Ale já teď prostě nemám náladu." Odpověděla jsem.
„Hele, co se stalo s těma dvojčatama?" Zeptala se a divně se na mě podívala.
„Moc se mi to nechce rozebírat...Ale, rozhádali jsme se všichni mezi sebou." Sklopila jsem hlavu.

„To je mi líto....Vím, že to je těžký. Taky se mi to stalo...." Polkla.

„Co?" Zvedla jsem hlavu.
„Harvey, tak se ten kluk jmenoval....Tajně jsme spolu chodili a...." Přerušila jsem jí:

„Chci to od začátku!"

„Dobrý no.....Potkala jsem ho na školním výletě před rokem.
Strašně jsem se mu líbila, teda jak mi to vyprávěl. Jenže pak jsme se pohádali, kvůli tomu že jsem trávila hodně času se svýma kamarádama. Tak jsme si dali pauzu.

No a on nechodil do školy, jako by o mě vůbec nevěděl a já jsem na něj zapomněla. A něco se s ním stalo...." Už jí tekly slzy po tváři.

„Co se s ním stalo?" Sedla jsem si na postel.

„Zabil se," odpověděla ségra.
„

někdy mě sral a ani jsem s ním neměla chodit, ale prostě někdy jsem ho vnímala jako sourozence, který mě vždycky pochopil.."

„Tak to je mi líto. Promiň za otevření starý rány.." Omluvila jsem se jí. A, zase za to můžu, že je někdo smutný.
„No nic, tak asi jdem, ne?" Zeptala se.