We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

2🌊

Lindy

,,Astrid? Jsi hotová?" Nakoukla jsem do pokoje. Malá blonďatá holčička seděla na posteli, vlásky měla svázané do vysokého drdolu. Kolem krku jí visel huňatý kožíšek, který na dnešní představení ke dni matek ve školce potřebuje.

,,Mami, já mám strach," zvedla svá modrá očka od klína a s obavou se na mě zadívala. Posadila jsem se vedle ní na postel a trochu se přikrčila, abych jí viděla do očí.

,,Proč, prosím tě?" Pohladila jsem ji po líčku. ,,Vždyť jste to s tatínkem nacvičovali, nemáš se čeho bát."

,,Jenže, co když se ostatním nebude líbit, jak zpívám?" Zkřížila si ruce na prsou.

,,To je nesmysl, andílku," pohladila jsem ji po vláscích. ,,Líbí se to mně, tatínkovi, Fredovi, tetě Miriam, strejdovi, bude se to líbit i ostatním."

,,Tak co, vy moje princezny, jdete?" Nakoukl do pokoje Marcus s Fredem v náručí. Neodpověděla jsem mu, jen se místo toho zadívala na Astrid a čekala na její reakcí. Po chvíli na tváři přeci jen vykouzlila úsměv a seskočila z postele.

,,Já jsem pžipravená!" Přeběhla k Marcusovi, který se k ní sklonil a objal ji.

,,To je moje holka," usmál se z kapsy vytahujíc telefon. ,,A tak okouzlující holčičku si musím vyfotit," ozvalo se tiché cvaknutí fotoaparátu, nacož Mac mobil schoval zpátky do kalhot. ,,Jsi nádherná, broučku."

,,Tak pojďte, ať nepžijdeme pozdě!" Chytla Astrid Freda za ruku a už ho táhla ke vchodu.

,,Opatrně na schodech, ať ti nespadne!" Zavolala jsem za ní ještě, než vyšla z pokoje. Pak jsem přešla k Marcusovi, který mi přehodil ruku přes rameno a do vlasů věnoval krátký polibek.

,,Copak bychom mohli mít lepší caparty?" Zabořil volnou ruku do kapsy od kalhot.

,,Ale mohli," šeptla jsem s pohledem upřeným na podlahu.

,,Lindy," povzdechl si a postavil se přede mě. Obě ruce mi přemístil na ramena a svými čokoládově hnědými kukadly se mi vpil do očí. ,,O tomhle jsme se už přece bavili. Ty děti jsou dokonalé..."

,,Ale přiznej si to," namítla jsem, ,,radši bys měl vlastní."

,,Bylo by úžasný mít vlastní děti, sledovat, jak ti postupně roste bříško, být u porodu... Ale dokážu být šťastný i bez toho. Miluji ty dva andílky, i když jsou jen adoptovaní a hlavně miluju tebe. A ani jednou mě nenapadlo ukládat ti za vinu to, že nemůžeš mít děti. Lind, jsem vděčný za to, co mám a jsem opravdu nepopsatelně šťastný."

Jeho slova mi na rtech vykouzlila menší úsměv, který mi hned opětoval, chytl mě za ruku a táhl do předsíně. ,,Teď má ale naše dceruška představení k tvému svátku, tak si musíme pospíšit, ať to stihneme."

*

,,Tak, nyní vám děti zatancují na písničku, kterou zazpívá Astridka," uvedla vychovatelka další vystoupení. Na pódiu nakráčela Astrid a nějaká žena ji podala do ruky mikrofon. Za ní se už nachystali i ostatní děti. Fred se Macovi postavil na klíně a s hlasitým úsměvem sestřičce zamával. Ta se jen usmála a letmo rukou mávla na oplátku.

,,Svý mámě chci žíct díky za všechno, vždyť víš, co teď na srdci mám. A promiň mi mé hžíchy, nebylo jich málo, co si vzpomínám. A proto chci ti teď žíct díky za tvou lásku, já ráda tě mám," po chvíli se přece jen odpoutala a začala se pohupovat do rytmu písničky, děti za ní nepřestávali tančit. Její roztomilý hlásek se snahou naučit se vyslovovat ř mi do očí vehnal slzy.