We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

35🌊

Marcus

,, ... pak princ požádal princeznu o ruku a žili spolu tak dlouho, dokud nebyli dost staří na to, aby spolu bok po boku zemřeli," upravil jsem Astrid barevnou přikrývku, zatímco jsem dovyprávěl jednu z jejích oblíbených pohádek. ,,Dobrou noc, broučku," pohladil jsem ji po vláscích a lehounce ji políbil na čelo. Když už jsem vstával s cílem vyjít z pokoje, chytla mě za zápěstí, za které mě hned zatahala.

,,Tati, vy už se s maminkou nemáte rádi?" zadívala se na mě svými modrými kukadly, které skrývaly velké starosti. Je to chytrá holčička, nic před ní nezatajíme, i kdyby jsme sebevíc chtěli.

Posadil jsem se zpátky na postel a rozvážně ji pohladil po vlasech. ,,Tak to není As," povzdechl jsem si, ,,jde jen o to, že si teď s maminkou procházíme těžkým obdobím. Je to, jako by ses snažila plavat proti proudu řeky. I když že sebe v dáš maximum, nejsi dost silná na to, aby jsi proud překonala. Později však přijdeš na to, jak se aspoň dostat na břeh do bezpečí."

,,Takže se nebudete rozvádět?" slabě se pousmála, ale tváří jí projela jasná úleva.

,,Kde jsi na to přišla?!" zmateně jsem se na ni zadíval.

Pokrčila ramínky. ,,Myslela jsem si to, protože máma dneska sundávala z půdy kufry, i když na dovolenou máme pžece jet až za měsíc. A pak mi i Fredovi že skžíně vytahovala nějaké oblečení..."

,,Cože dělala?!" Zděsil jsem se, až mi srdce v hrudi začalo zběsile bušit. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky, ale jedna jediná přece jen přetrvávala. Ještě jednou jsem Astrid pohladil po vlasech a uklidnil ji, že se skutečně nic neděje. I když mi bylo téměř jasné, že děje. Popřál jsem té malé princezně dobrou noc a slíbil ji, že všechno bude co nejdříve zase normální.

Jen co jsem však zavřel dveře, téměř jsem se rozběhl po schodech dolů. Lindy jsem zastihl hned v chodbě. Stála u komody a dávala do cestovního kufru nějaké dětské oblečení. Když jsem ji tak viděl, začal jsem se skutečně potit. Doslova jsem si před ní klekl a chytil její ruce do svých. Zděšeně se na mě podívala, nadechujíc se, aby něco řekla, ale předběhl jsem si.

,,Lindy, prosím, nedělej mi to. Já vím, že jsem to dost podělal, nelze to nijak omluvit, ale já slibuju, že udělám cokoliv, jen když tu se mnou zůstanete. Bože, vždyť vy jste moje všechno, nesnesl bych, kdyby jsi s dětmi odešla..."

,,Počkej!" zarazila mě. ,,Vždyť já ale nikam nejdu. A děti už vůbec ne."

,,Opravdu?" nevěřícně jsem se jí zakoukal přímo do pronikavě zelených očí. ,,A-ale... Ale As říkala, že jsi jim brala ze skříně nějaké věci, které tu teď balíš do cestovního kufru..."

Pohlédla na kufr u jejích nohou a snad poprvé za celou tu bolestnou dobu se zasmála. Doslova se smála. Její zvonivý hlásek mi zněl v uších jako nezapomenutelná melodie. ,,Ach... Ty kufry přece půjčujeme Miriam a Tinusovi na tu jejich dovolenou na Maltu. Tak jsem při jednom vytřídila i věci, co mají prcci malé, kdyby se třeba Miriam něco líbilo, tak ať si to může nechat pro Rikka nebo Hage..."

,,Takže mě nechceš opustit?" celého mě zaplavila obrovská vlna úlevy. Proplula mým tělem, při čemž se všechny mé svaly uvolnily a srdce ustálilo svůj zběsilý tep.

,,Ne," zavrtěla hlavou, což mě uklidnilo úplně. ,,Nemohla bych vám to udělat. Ani tobě, ani dětem. V té zoo mi došlo, jak se navzájem milujete a já bych vám nedokázala tak moc ublížit. A navíc, stejně bych neměla kam jít."

,,Bože," vydechl jsem. ,,Ani nevíš, jak příšerně se mi ulevilo."

Pomalu vymaní jednu svou ruku z mého sevření, přiloží ji k mému líčku, po kterém mě pohladí. Svou něžností mi způsobuje podivný příjemný pocit v břiše. Dalo by se to přirovnat k lehkému šimrání. ,,Musíme si promluvit, Macu," zašeptá a pomůže mi vstát. Pak, stále mě držíc za ruku, se vydá přímou cestou do obýváku, kde se posadí na gauč a mě stáhne za sebou. 

,,Přemýšlela jsem," promluví nakonec po delší odmlce. 

,,Ano?" chytnu ji za ruku a svitne ve mně pramínek naděje.

,,Myslím... Myslím, že na to dokážu zapomenout," šeptne s pohledem upřeným na naše spojené ruce. Nechám ji, aby si rozmyslela další slova a mlčím. ,,Já... Celou dobu jsem doufala, že jsem v tvém životě jediná, jestli chápeš, jak to myslím. Je to zvláštní pocit. V prvním momentě jsem si připadala, jako by jsi mě vyměnil. Nevěděla jsem co mám dělat. Najednou jako bych byla nechtěná. Ale když jsem se pak nějak vzpamatovala, došlo mi, že i když jsi to udělal, stále je tu spousta věcí, díky kterým tě miluju a nedokázala bych bez tebe být. Nejsem si jistá, jestli to bude úplně jako předtím, ale chtěla bych to zkusit. Pokud o to teda stojíš ty sám."

Nakloním se k ní, abych si ji mohl přitáhnout do náruče. Odloží si hlavu na mou hruď, díky čemuž ji můžu bez problémů hladit po vlasech a sem tam ji do nich i políbit. ,,Posledních pár dní jsem netoužil po ničem jiném," šeptnu. Ještě nějakou tu dobu takhle sedíme a objímáme se, dokud pomocí ukazováčku a palečku nezvednu její bradu a nepokusím se ji políbit. Dětský radostný výkřik mě v tom však přeruší.

,,Ale fuj! Nechte si to!" poučí nás Astrid, stojící ve dveřích a držící za ruku Freda, který se radostně usmívá.

,,Jakto, že ještě nespíte?" změří si je Lind káravým pohledem, ale co si budeme nalhávat, přísná moc být neumí.

,,Nemůžeme spát, poví nám táta ještě nějakou pohádku?" přijdou až k nám. Vezmu si Freda a posadím si ho na klín, zatímco Astrid se schoulí u Lind. 

,,A jakou by jste chtěli slyšet?" pohladím Fredíka po hlavičce, na což radostně vypískne.

,,Tu o tobě a mamince," usměje se As.

Lindy

,,A on tě vážně unesl?" pohrává si Astrid unaveně s mými vlasy. 

,,Ano," přikývnu a pohled mi spadne na Marcuse, který se zavřenýma očima objímá kolem pasu Freda, jenž mu spokojeně spí přímo na hrudi. Něžně Maca pohladím po tváři, aby se probral. ,,Asi je nejvyšší čas jít spát," šeptnu a poukážu na děti. Marcus se zmůže jen na souhlasné přikývnutí. Opatrně si od něj převezmu Freda, abych ho mohla odnést do jeho dětské postýlky. Když se pak vracím chodbou, zaslechnu z Astriidina pokoje tiché vzlyky. Nahlédnu dovnitř. Marcus sedí na posteli, As ho objímá kolem krku a něco mu šeptá. Macův pohled se setká s tím mým. Naznačí mi hlavou, abych přišla blíž, a když se posadím vedle něj, Astrid mi kolem krku přehodí ruku, zatímco druhou se stále drží Marcuse.

,,Už ti nemůže ublížit," šeptne ji Mac přímo do ouška.

,,Ale on nejprve ublížil mamince a pak mně, proč?" zamumlá mu do trička.

,,Zoufalí lidé dělají zoufalé věci," odpovím místo něj a pohladím ji po vláscích. ,,Teď jsme ale spolu a Kingsley už nám ublížit nemůže. Nemáš se čeho bát."

,,Mám vás ráda," zašeptá. Ještě nějakou dobu tak sedíme, dokud nám neusne v náručí. Pak ji Mac uloží na polštář a já ji přikryju. Než vyjdeme z pokoje, chytne mě za ruku. Upřímně se na něj usměju. Jsem ráda, že jsem se takhle rozhodla. Je mi jasné, že ani teď, po tom všem, není konec. V celém mém životě bude spoustu překážek, tohle všechno byl jenom začátek, ale díky tomu, že jsem mu odpustila, nemusím se přes ně dostávat sama.

Čekejte ještě epilog 😘💕