We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

23🌊

Marcus

Tíživé ticho leželo ve vzduchu a zabraňovalo mi v dýchání. S nechápavým výrazem jsem sledoval Lindiinu tvář, po které se pomalu sunula slza, jenž za sebou nechávala mokrou stopu. Tím cokoliv jsem myslel opravdu všechno, co by mohlo mít nějakou cenu. Očekával jsem, že bude chtít peníze, ale nikdy by mě nenapadlo, že si požádá o mojí Lind.

,,To je hloupost," zavrtěl jsem hlavou, snažíc se při tom uvěřit vlastním slovu, ,,pro Boha žijícího, Lindy, proč by tě měl sakra chtít?!"

,,Netuším," zavrtěla s šeptem hlavou.

Bez řečí a s těžkým oddechováním jsem se podél stěny svezl na zem, o kterou jsem následně opřel svá záda. ,,Co přesně ti řekl? Popiš mi to do nejmenšího detailu."

Pomalu se posadila vedle mě, ruku mi pokládajíc na koleno. ,,Řekl: 'Jestli chceš tu svou malou vidět, přijedeš k zchátralému kasínu za městem'. Je prý schované někde uprostřed lesa a kolem vede jen úzká asfaltová silnice. Až se rozhodnu, mám mu nechat modrobílý kapesník v parku u kašny v uvolněné kamenné desce. On mě pak bude dál informovat a řekne mi všechny podstatné informace."

Mlčky jsem seděl na zemi, pohled upíral na její drobnou ručku, která mi tiskla koleno a pokoušel se najít jakékoliv přijatelné výchozí řešení. Nakonec jsem ji ruku pevně stiskl a vpil se jí přímo do očí. ,,Řekneme to policii."

,,Marcusi, to nesmíme!" Trhla sebou se strachem v očích.

,,Lindy, nic jiného nám nezbývá," zavrtěl jsem hlavou.

,,Nemůžeme!" Stála si stále za svým. ,,Jestli se o tom dozví, ublíží ji, chápeš to? Nemá s tím problém!"

,,A co bychom podle tebe měli asi dělat?!" Pronesl jsem snadno rozpoznatelným zoufalým hlasem.

Mlčela. Chvíli jen tak brouzdala očima po mojí tváři. Na líčku jsem pocítil její něžný, horký dotek, který mi malými proudky elektřiny dodal ždibec odvahy. Nakonec stále mi hledíc do očí zašeptala: ,,Příjmu to. Zajdu do toho kasína a zachráním nai holčičku."

,,Lind, to neuděláš!" Zavrtěl jsem hlavou. ,,Tebe jim nikdy nedám, rozumíš?! Na to tě až moc miluju..."

,,A co Astrid?" Přiblížila svou tvář k té mé. ,,Tu snad nemiluješ? On ji tam teď někde drží a dal nám možnost získat ji zpátky. Vím, že se to všechno může zvrtnout, ale za pokus to přece stojí, ne? Pro co se rozhodneš? Pro mě? Pro Astrid? Nebo pro nás obě?"

Mlčel jsem. V očích mě tlačily slzy, které si pomalu nacházely cestu ven. Když jsem neodpovídal, opřela se Lindy svým čelem o mé. Ruce mi obmotala kolem krku a dlaní začala pomalu hladit můj zátylek. ,,Naučil jsi mě, že dokážu být silná," šeptla, až jsem její dech cítil na pokožce, ,,díky tobě jsem pochopila, že nežiju jen pro sebe, ale také pro lidi, které mám ráda a vždy za ně stojí riskovat."

,,Mám o tebe strach," přitáhl jsem si ji blíže. Svou hlavu jsem složil mezi její krk a rameno a potichu vzlykal. Nechtěl jsem ji nechat odejít. Hrozilo totiž, že bych ji mohl ztratit úplně. Ještě chvíli mi šeptala do ucha uklidňující slova a pomalu mi prohrabávala vlasy. Když nastal čas, kdy musela odejít, obdaroval jsem ji hlubokým polibkem. Teď mi nezbývá nic jiného než se modlit a doufat, že mě Bůh jednou vyslyší.

Lindy

Netrpělivě jsem čekala u pevné linky. Včera jsem na domluvené místo konečně schovala daný kapesník. Srdce mi bušilo o sto šest. Sama jsem nerozuměla tomu, kde se ve mně bere všechna ta odvaha, ale je tady a to je podstatné. Už od rána jsem nejedla, přesto jsem cítila zvláštní tíživý pocit v žaludku, jako bych se přecpala samým nezdravým jídlem.

Konečně se domem roznesl nějaký zvuk. Nebyl to však telefon. Cinkavý, pronikavý tón patřil zvonku u domovních dveří. Docela překvapená jsem se zvedla a vydala se otevřít.

,,Nic si s sebou neber a pojď se mnou," oznámil mi holohlavý muž jako hora. Nervózně jsem polkla a chtěla se natáhnout aspoň pro peněženku a klíče, ale jediným nesouhlasným pokýváním hlavy mě zastavil.

Vyvedl mě před dům, kde čekal černý Citroen Xsara s zatmavenými zadními okny. Nedal mi ani čas se na cokoliv zeptat a strčil mě na zadní sedačku. Sám si pak sedl za volant a vyjel. Už od začátku se snažil vyhýbat nějakým hlavním komunikacím. Převážně jsme jeli úzkými ulicemi, kde přes den moc lidí není. Když jsme vyjeli z města, jeli jsme už jen podél plání s obilím, dokud jsme nevjeli do hustého lesa.

Už si tu cestu nepamatuji úplně přesně, byla jsem dost rozrušená, ale pamatuji si, jak zabočil na vedlejší lesní cestu, po níž jsme se loudali přibližně kilometr, dokud jsme nedojeli k velké budově. Byla značně poškozená. Na zemi pod střechou ležely rozbité střešní krytiny, na další hromadě pak rozbitá okna a nábytek. Přesto tu stálo něco kolem šesti aut, jestli byla nějaká i za budovou, to už netuším.

Vystoupili jsme, nacož mi muž pokynul, abych šla přímo za ním. Velkými rozpraskanými dveřmi vešel dovnitř. Páchlo to tu po rozlitém pivu, které pomalu začíná kysnout. Vedl mě dál. Po stranách jsem si všimla pár rozbitých herních automatů, které byly buď převrácené na bok, či ležely na ostatních.

Byla tu podivná zima. Dlaněmi jsem si přejela po husí kůži na pažích. Jestli tady ukrývají mou malou holčičku...

,,Jsme tu," zastavil najednou, až jsem se lekla a vrazila do jeho zad. Věnoval mi krátký nenávistný pohled, ale následně otevřel velké dvoukřídlé dveře, před nimiž jsme zastavili. Pár chlapů posedávalo kolem menších kruhových stolů a hrály karty. Uprostřed další místnosti stál velký stůl na pokr. Také kolem něj sedělo pár lidí. V jeho čele seděl starší, mohutný muž s dvěmi bradami, tlustší než obvykle.

Srdce mi vynechalo pár úderů a krev v žilách naprosto zmrzla, když se na mě s nechutným výrazem ušklíbl a z úst vypustil: ,,Nazdar, číčo. Dlouho jsme se neviděli..."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Wow 😱 já se dokopala k tomu něco napsat 😏👏
Trošku delší dobu nic nevyšlo, no 😅
Ale tak co... Líbí se vám aspoň trochu? 😓💞
Jinak myslím, že ti, co pozorně četli první díl, již jisté ví, o koho se vlastně jedná a kdo pravděpodobně malou Astrid unesl 😅✌
🌹Ich liebe euch🌹