We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

17🌊

Marcus

,,Smíte se dotýkat pouze rukou. Jakékoliv další gesto je zakázáno, berte to prosím na vědomí. Celou dobu vás budu hlídat," pronesl strážník, když mi z rukou sundával pouta, na což jsem se konečně mohl posadit k svojí princezně. Ani teď mi však nevěnovala pohled.

,,Lindy," šeptl jsem. Po kratším váhání ke mně přece jen zvedla svá zelená očka plná smutku a starostí. Natáhl jsem paže nad stůl a čekal až mi ona sama svěří své ruce do dlaní. Během momentu, kdy se její heboučká pokožka otřela o mou drsnou kůži, mě polilo příjemné teplo. Pevně jsem ji stiskl, díky čemuž se na mě konečně lehounce usmála.

,,Broučku, jsem tak rád, že jsi přišla," pohladil jsem ji bříškem palce po délce zápěstí.

,,P-promiň," koutky úst se jí opět převrátily dolů. ,,Měla jsem se objevit dřív. Ale... Měla jsem strach. Nechápu vůbec nic, co se v posledních dnech děje..."

,,Vůbec se neomlouvej," zarazil jsem ji, ,,ani nevíš, jak neuvěřitelně šťastný jsem, že tě mám zase tak blízko. Jsi snad jediná, kdo mě ještě neodsoudil."

,,Vím, že jsi to neudělal," povzbudivě mě dlaní pohladila po předloktí. ,,Věřím ti."

,,To jsi asi jediná," sklopil jsem pohled k našim propojeným rukoum.

,,Ale kdeže," vyvedla mě z omylu. ,,Martinus s Miriam si to myslí taky. Stejně jako všichni kluci z kapely. A i kdyby ti přece jen nikdo jiný nevěřil, stále jsem tu já. Jsem si tím jistá, protože..." Zarazila se. Pak ji pohled sklouzl na strážníka v rohu místnosti. ,,On tu bude celou dobu?"

,,Musí," povzdechl jsem si.

Tiše přikývla. V následujících několika minutách ticha jsme si navzájem pohrávali s rukama toho druhého. Proplétávali jsme si prsty, něžně stiskávali dlaně a hlavně si celou dobu hleděli do očí. V těch jejích se toho tolik skrývalo. Přesto, že mlčela, bylo toho spousta, co mi chtěla říct. Jediný problém byl, že jsme nedostali možnost být sami. Naštěstí jako by Bůh chtěl, aby se nám tato příležitost naskytla, strážníkovi, jenž mě přivedl začal zběsile vibrovat telefon.

,,Omlouvám se," pohotově po něm hrábl, přečítajíc si jméno na displeji. ,,Tohle budu muset zvednout."

,,Musím s tebou mluvit úplně o samotě," šeptla pohotově Lind, když začal vést rozhovor s dotyčným na druhé straně linky.

,,Nemáme šanci," zavrtěl jsem bezmocně hlavou.

,,Musí to nějak jít," zaleskly se jí oči. ,,Macu, potřebuju ti to říct. Nezvládám na to být úplně sama."

,,Neplač, lásko," rychle jsem ji setřel slzičku, která ji vytekla z oka. Snažil jsem se co nejrychleji přijít na možné řešení. Nutila mě k tomu naléhavá prosba v jejích zelených panenkách. Nemohl jsem dopustit, aby byla takhle zlomená. ,,Dobře," zkontroloval jsem strážníka, zdali ještě pořád telefonuje, ,,na konci chodby jsou toalety pro zaměstnance. Měly by být otevřené. Odejdeš odsud dřív, než my, schováš se na nich a já už to nějak vymyslím, aby mě do za tebou do minuty pustil."

,,Jsi si jistý?" Nepřehlédl jsem pochyby, které z jejího výrazu doslova vyzařovaly.

,,Ano," přikývl jsem, ,,dostanu se za tebou. A pokud bych se nějak dlouho neukázal, pak jdi domů a přijdi zase zítra, vymyslíme něco jiného, ano?"

Tiše přikývla, zrovna ve chvíli, kdy můj doprovod odložil s rozloučením telefon. ,,Nevěřím ti!" Vykřikla najednou a prudce se postavila. ,,Myslela jsem si, že ti na nás aspoň trochu záleží, ale očividně jsem se spletla a to dost. Nejprve si unesl naší dceru a teď se mi tu snažíš nakecat, že je to jen jeden velký omyl?! Už je toho na mě moc! Nechci s tebou mít nic společného!" přehodila si přes rameno svou tašku. Když procházela kolem strážníka, sykla jeho směrem něco ve stylu rozloučení a zmizela za dveřmi.

,,Ti dala košem, co?" Ušklíbl se strážník, když mi nasazoval zpátky pouta. Vyvedl mě z místnosti, na což se mnou procházel dlouhou chodbou. Přesně jak jsem předpokládal. Asi čtvery dveře před toaletami jsem sebou naoko zavrávoral a pokusil se opřít o stěnu.

,,Co je ti?! Co blbneš!?" Hleděl na mě nechápavě.

,,Pardon, omlouvám se," tahal jsem ze sebe, ,,je mi dost špatně. To víte, než si tu člověk zvykne na tu vaši stravu..." Přiložil jsem si ruku před pusu a zrychlil svůj dech. ,,Pane Bože, asi budu zvracet."

,,No to nemyslíte vážně?! Dobře... Prosím vás, aspoň ne tady na chodbě. Podívejte, tu jsou toalety..."

,,Okej," vysoukal jsem ze sebe a tlačil se do dveří jako by skutečně šlo o minuty.

,,Podívejte, já na vás asi počkám tady venku," stačil mi ještě policajt říct, než za mnou zabouchl dveře. Povedlo se, jsem vevnitř."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Ahoj, lásky ♥
Trošku nezáživná kapitola a taky celkem krátká... 😕
Dokonce mi přijde, že nemá ani hlavu s patou... 😶
Ale už to prostě chtělo něco vydat... 😅
Poslední dobou jsem na to celkem dost kašlala 😐
🌹Ich liebe euch🌹