We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

9🌊

Lindy

,,Hage! Vrať tu vázu, kde byla!" Okřikla malou hnědovkásku Miriam, když vběhla do obýváku se starou vázou z chodby. Smála se od ucha k uch. Přála jsem si cítit se jako ona. Bez starostí a s úsměvem na tváři. Ale každou další minutou mě nepřítomnost mé malé Astrid sžírala stále víc a víc.

Hlavou jsem spočívala Marcusovi na rameni, který měl svůj nos zabořený v mých vlasech, nepřestávajíc mě hladit po paži. Na proti nám seděli se soucitnými pohledy Martinus s Miriam a snažili se nás všemi možnými způsoby uklidnit. Sem tam jsem pocítila, jak mi do vlasů dopadla Macova slza. V tu chvíli jsem vyhledala jeho ruku a co nejpevněji mu ji stiskla.

,,Tati!" Vběhl do místnosti Fred s Rikkem v patách a hned se soukal k nám na gauč.

,,Copak, andílku?" Pohladil ji Mac po hlavičce hned po tom, co si ho vysadil na klín.

,,Hite! Ci hite!" Vypískl s úsměvem. Jestli jsem měla na rtech aspoň malý náznak úsměvu- který jsem dokázala vykouzlit jen díky Fredovi- teď mi dozajista zmrzl. Já i Marcus jsme moc dobře rozuměli, i když jeho nesrozumitelná řeč se často podobala něčemu mezi korejštinou a japonštinou.

Mac se zhluboka nadechl, zřejmě aby dodal sám sobě odvahu a jeho hlas nezněl až tak zlomeně. ,,Dneska na hřiště nepůjdeme, Fredi."

Domem se rozezněl bimbavý zvuk zvonku. Zvedla jsem hlavu a zadívala se směrem k chodbě. Už jsem chtěla vstát, ale Miriam mě stihla předběhnout. Marcus se mezitím snažil vysvětlit Fredovi, proč dneska nikdo nemá chuť jít na hřiště, aniž by se před ním zmínil o Astrid.

,,Zdravím všechny," přivedla Miriam do obýváku hnědovlasého muže ve středním věku. Na nose měl natažené brýle, jejichž dioptrie ještě zdvojnásobovaly velikost jeho modrých očí. Postavil se přímo naproti nám, ruce zabořil hluboko do kapes. ,,Jmenuji se Førdson Gefferson a byl jsem pověřen vyšetřováním případu zmizení vaší dcery. Potřeboval bych si s vámi promluvit."

,,Ehm, můžeme vzít děti na to hřiště," vložila se do hovoru Miriam. Fred v Marcusové náruči radostně vypískl. Pomocí pohledů jsme si s Marcusem ověřili souhlas toho druhého, nacož jsem se postavila a vzala si Freda do náruče.

,,Posaďte se," pokynula jsem policistovi, ,,vydržte, prosím, chvilku, jen zajdu obléct malého.

*

,,Poslouchej tetu se strejdou a nedělej žádné hlouposti," napomenula jsem Freda a upravila mu čepici na hlavě. Sám mě chytl za krk a věnoval dětskou pusinku na líčko. Pak už společně s dvojčaty vyběhl ze dveří.

,,Neboj se," ujistila mě Miriam, ,,dáme na něj pozor."

Na jednu stranu jsem ho nechtěla spouštět z očí, ale na druhou jsem jak Martinusovi, tak i Miriam věřila.

,,Dáte si něco k pití? Vodu, čaj, kafe?" Optala jsem se vyšetřovatele, když jsem se o nějakou tu chvíli později vrátila zpátky do obývacího pokoje.

,,Sklenice čistě vody mi bude stačit, díky," přikývl. Když jsem pak před něj položila požadovanou tekutinu a posadila se na gauč vedle Marcuse, ukazováčkem si poupravil brýle na nose, po stole si rozložil různé papíry a pokračoval. ,,Tak tedy, včera po poledni se v parku ztratila pětiletá Astrid Gunnarsen. Podívejte, potřeboval bych, aby jste mi to celé popsala. Úplně od začátku."

,,Byla jsem s dětmi v parku na hřišti," povzdechla jsem si, ,,chvíli se jen tak klouzali nebo lezli po prolízkách. Pak jsem se s Fredem vrátila zpátky ke kočárku, abych mu mohla dát svačinu. Astrid na mě chvíli volala, ať se na ni podívám, pak bylo ticho... Nenapadlo mě, že..."

Po zádech mě začala hladit Marcusova hřejivá dlaň. Krátce mě políbil na spánek a povzbudivě stiskl ruku. Slzy mi už zase stékaly po tvářích, aniž bych je dokázala ovládnout.

,,Dobře," přikývl Førdson, vytáhl propisku a všechno si zapsal. ,,Říkala jste, že na vás něco volala, jak přesně to volání znělo?"

,,Něco jako..." Snažila jsem se zapátrat v paměti, ,,'Mami, podívej, jak vysoko se houpu'."

,,Aha," přikyvoval, při čemž si koncem propisky poklepával do spodního rtu, ,,takže nic ve smyslu, že by se dožadovala pomoci či podobně?"

,,Myslím, že kdyby Astrid volala, že se něco děje a potřebuje pomoc, Lindy by zajisté byla hned v pohotovosti a nemuseli bychom tady teď být," vstoupil do všeho Marcus se značným rozčílením v hlase.

,,Dobrá, dobrá," zvedl Førdson ruku, aby zabránil případné hádce, ,,vycházejme z toho, že Astrid někdo unesl- to je totiž podle stop nalezených na místě činu pravděpodobné na dejme tomu takových osmdesát procent. Jestliže nikdo nespozoroval, jak dívka volá o pomoc, pak ji buďto únosce omráčil nebo ho znala..."

,,Neznám nikoho, kdo by měl s Astrid nějaký problém," ohradil se Marcus, ,,nikdo z lidí, s kterými se stýkala by nic takového neudělal."

,,To už posoudíme my," schoval si veškeré papíry zpátky do svojí tašky, ,,dobrá, pro dnešek mi to stačí, kdyby se cokoliv dělo, dejte mi vědět. Jestliže najdu nové informace já, zavolám vám."

Marcus

Doprovodil jsem ho až ke dveřím. Když si obouval boty, už jsem se neudržel. ,,Nemohl bych s hledáním nějak pomoct?"

,,Obávám se, že není jak," zavrtěl mi v odpověď hlavou.

,,Ale pochopte, já nedokážu jen tak sedět doma na gauči, když mi někdo unesl dceru!" Naléhal jsem.

,,Chápu vás," otevřel si sám dveře, ,,ale v tuhle chvíli jediné, co můžete udělat, je postarat se o zbytek vaší rodiny. Oni vás teď potřebují nejvíc."

Bez dalších slov odešel a zabouchl za sebou dveře. Povzdechl jsem se a radši se vrátil zpátky do obýváku. Lindy seděla na gauči, dlaní si přejížděla po holé paži, na které se jí rýsovala husí kůže.

,,Je mi zima," šeptla. Ze zásuvky jsem vytáhl deku, přiložil do ohně v krbu dvě polínka a přitáhl si Lind k sobě na koberec přímo před roztančené rudé plameny. Přehodil jsem přes nás deku a ruce jí obmotal kolem těla. Zády byla přitisklá k mé hrudi a tiše plakala.

,,Neboj se, miláčku," zašeptal jsem ji do ucha s pohledem upřeným do ohně.

,,Marcusi," zaklonila hlavu, aby si jí mohla položit na mé rameno. ,,Všechno je to moje vina, že jo?"

,,Ne, broučku, nic není tvoje vina," naskytla se mi možnost přiložit ji rty k čelu, takže jsem ji hodlal využít.

,,To říkáš teď..."

,,A budu to říkat vždycky," ujistil jsem ji.

,,Je tu bez ní takové ticho," těsně sevřela víčka k sobě. Taky jsem se chtěl pustit do pláče. Dostat ze sebe všechny ty slzy, které mě dráždily v očích. No, to, jak jsem ji viděl zničenou, byl důvod, proč jsem tak nemohl navenek vypadat i já. Potřebovala oporu. A tou jsem pro ni mohl být pouze já.

~🍍 Love pineapples 🍍~
No... 😕 Tak jsem přemýšlela a říkám si, jestli má vlastně ještě vůbec smysl v tom, abych pokračovala... 😐
Nwm no... Uvidíme... 😶
Tak doufám, že se aspoň trochu líbilo... 💜
💛Love you💛