We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

8🌊

Marcus

,,Mama! Tata!" Rozléhalo se místností, když jsem se probral. Unaveně jsem se zavrtěl a rozhlédl po okolí. Fred poskakoval ve svojí postýlce, zatímco Lindy tiše oddechovala schoulená u mé hrudi. Opatrně, abych jí nevzbudil jsem jí pohladil po vláscích a něžně jí do nich políbil. Nedokázali jsme usnout dřív, než nad ránem. A ani se nedivím. Oba jsme každou chvíli pohledem kontrolovali telefon, jestli náhodou někdo nevolá. Upravil jsem ji peřinu a nechal, ať se ještě trochu prospí.

,,Ahoj, broučku," přešel jsem k postýlce a vytáhl z ní Freda. S úsměvem od ucha k uchu mi svými malými ručičkami zajel do rozcuchaný chvíli vlasů, aby je mohl zakudrchat (existuje to slovo vůbec?!) ještě víc. Přinutil jsem se k úsměvu a věnoval mu malou pusu na čelíčko.

,,Pojď," šeptl jsem, ,,necháme maminku spát a zajdeme si udělat něco ke snídani."

Potichu jsme vyšli z pokoje. Postavil jsem Freda na zem, abych mohl zavřít dveře, ale on se mezitím rozutekl na druhou stranu chodby. Natahoval se po klice bíle natřených dveří.

,,Atid! Atid!" Bušil do nich svými pěstičkami. Bodlo mě u srdce, když jsem ho tak viděl. Moc dobře věděl, kdo má za těmi dveřmi pokojík.

,,Astridka u sebe dneska nespinká, víš," přešel jsem až k němu a přidřepl si. ,,Ona je teď na takovém malém výletě."

Kéž by byla.

,,Neni?" Protáhl svou tvářičku do smutného výrazu. V očích mě tlačily slzy. Chtěl jsem je tu mít zase oba. Užít si dnešní den bez hlavy plné starostí, co se děje a mou malou princeznou. Ale musel jsem být silný. Lindy a teď i Fred potřebovali oporu. A tu jsem jim mohl dát pouze já.

,,Není," přikývl jsem na souhlas, ,,ale dneska za tebou přijedou Rikk s Hage, můžete si pak zase hrát."

Radostně vypískl a rozběhl se ke schodům. Povzdechl jsem si a vydal se za ním. Vzal jsem si ho na ruce, aby náhodou nespadl, jak už se několikrát stalo. V obýváku jsem mu pustil televizi, abych měl jistotu, že během toho, co já budu připravovat snídani, on bude v klidu sedět na pohovce, aniž by vyváděl nějaké hlouposti.

Nahlédl jsem do lednice, abych mohl zhodnotit naši situaci. Byla však prázdná. Lindy chtěla jít zřejmě včera ještě nakoupit. Ale kvůli následujícím událostem to nestihla. Povzdechl jsem si. V kredenci nám zůstal ještě nějaký zbytek ovesných vloček, tak jsem je v mixéru rozmixoval společně s bílým jogurtem, kterého máme dostatek vždycky a vrátil se do obýváku k Fredovi. Kolem krku jsem mu uvázal bryndák a posadil si ho na klín, abych jí mohl lépe krmit.

,,Ne!" Chvíli se ošíval a nechtěl jíst, ,,neci!"

,,Ale tak, co to tu je za zlobivého chlapečka," zamračil jsem se. Ani teď se mi však nepodařilo ho přesvědčit, aby pusinku otevřel.

,,Dej, nakrmím ho," vešla do obýváku Lindy. Pod očima se jí houpaly červené kruhy a vlasy měla roztomile rozcuchané. Posadila se vedle mě, čelem k Fredovi. Usmála se na něj, na což mu věnovala krátkou pusinku na čelo.

,,Podívej," vzala si do ruky misku s jogurtem, ,,letadlo letí, krouží ve vzduchu a hledá místo, kde by vyložilo svůj náklad. Pomůžeš mu?"

Sledoval jsem, jak Fredík s úsměvem otevírá pusinku a poslušně přijímá snídani. Stále mi seděl na klíně, zatímco Lindy ho bez dalších problémů krmila.

,,Šikulka," pohladil jsem ho po hlavičce, když všechno snědl. Když jsem ho postavil na zem, hned odcupital sednout si před televizi sledovat nový díl Bořka Stavitele.

Lind si povzdechla a doložila misku stranou na stůl. Poposedl jsem si, abych jí mohl být blíž a bez problémů jí tak obejmout.

,,Zdálo se mi o tom," šeptla, když měla hlavu položenou na mém rameni, zatímco já jí svými mohutnými prsty pročesával blonďaté vlasy. Zhluboka se nadechla: ,,Volala mě, prosila mě o pomoc. Ale já nemohla. Seděla jsem na lavičce, chtěla jsem se zvednout, ale nešlo to..."

,,Lásko," zašeptal jsem ji do čela, ,,nesmíš o tom takhle přemýšlet. Byl to jenom sen..."

,,Ne, Marcusi, tohle je skutečné," zavrtěla hlavou, ,,Astrid někdo unesl. Nevíme, kdo ji teď drží, jestli je vůbec ještě v pořádku. Policajti nemají ani žádnou stopu a my tu jen tak sedíme a koukáme se na televizi!"

Odtáhl jsem se, abych mohl uchopit její mírně špičatou bradu a natočit ji do správného úhlu. Pak jsem se bez řečí nahl k jejím drobným rtíkům, které jsem krátce políbil. Bylo to sice úplně obyčejné gesto, ale v tuto chvíli jediné, které jí mohlo aspoň trochu uklidnit.

,,Dobrý?" Pohladil jsem ji po líčku. Zhluboka se nadechla, nepatrně přikývla a opřela se svým čelem o mé. ,,Taky se bojí, ale všechno bude v pořádku, uvidíš," šptl jsem a ještě jednou si přivlastnil její rty.

~🍍 Love pineapples 🍍~
No... Tak taková dost nudná kapitola, ale co už... 🙈👌
Další už snad bude o něco lepší 😏😌
🌹Love you🌹