We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

27🌊

Lindy

,,Neboj se, broučku," hladila jsem Astrid po jejích jemných vláscích, zatímco jsem ji pevně tiskla v objetí. ,,Všechno bude v pořádku. Někdo tě najde a vezme s sebou do bezpečí."

,,Nenechávej mě tu, prosím," vzlykla, upevňujíc svůj stisk kolem mého krku.

,,To by stačilo," dal Kingsley pokyn, aby nás od sebe oddělili, nacož As začala naříkat ještě naléhavěji. Její bolestný křik mi dral uši, ale nemohla jsem nic dělat. Pevně drželi moje paže a kdykoliv jsem se odvážila pohnout, tvrdě mi je začali drtit.

,,Teď pěkně poslouchej, spratku!" Sklonil se Kinglsley k její uslzené tvářičce. ,,Pamatuj si, že máme tvojí maminku. Pokud nechceš, aby se jí stalo něco moc ošklivého, tenhle dopis předáš těm, kteří tě tady najdou a pak budeš mlčet jako ryba, nikomu už nic víc neřekneš, je ti to jasné?!"

Vystrašeně přikývla. Na Kingslyho pokyn všichni nastoupily do dodávky. Mě hodili do zadní části, tudíž jsem okénkem dobře viděla na moji malou holčičku, jak se postupně vzdaluje, až mi z očí zmizela úplně. Pevně jsem sevřela víčka k sobě. Cítila jsem proudy slz, které mi stékaly po tvářích. Doufala jsem, že ji někdo najde, pomůže jí a postará se o ní. Naděje- to je to jediné, co mě ještě neopustilo.

Marcus

Čtyři dny. Sakra pitomě dlouhé čtyři dny, kdy jsem o Lind nedostal žádnou zprávu. Nedokázal jsem ani zavřít oči. Spánek mi protkávaly noční můry, že kterých jsem se vždycky probouzel s hlasitými výkřiky, zpocený a zběsile lapající po dechu. Celé dny jsem pak proseděl ve své cele na zemi s zády opřenými o chladnou stěnu a slzami stékajícími do mých dlaní. Tak moc jsem ji chtěl mít zpátky u sebe. Držet ji ve svém pevném objetí, její horký dech cítit na pokožce, na které by mi pod ním naskakovala husí kůže. Příšerně mi chyběla její společnost, toužil jsem po ní, potřeboval jsem ji.

Zarachotil klíč v zámku. Nijak mě to nezajímalo, beztak mi jen zase přinesli jídlo, kterého se opět ani nedotknu. K mému překvapení se však strážník postavil přímo přede mne. ,,Vstávej," pronesl, ,,je tu Førdson a chce s tebou mluvit."

Nakonec jsem se přece jen postavil, nechal si na ruce nasadit pouta a vést se chladnou chodbou do východní části budovy.

,,Posaďtě se," pokynul mi Førdson, když mě strážník strčil do jedněch z mnoha dveří, jenž jsme cestou míjeli. Bez řečí jsem tak učinil, ruce si skládajíc na hrudi. Zrovna on není člověk, se kterým bych se právě teď chtěl bavit.

,,Tohle by vás mohlo zajímat," podal mi popsaný papír. Letmo jsem ho přelétl očima a téměř hned poznal Lindiino písmo. Hltavě jsem se začetl do prvních řádků, doufajíc, že z nich vyčtu dobré zprávy.

Nevím, kde začít...
Byl to Marcus. Skutečně. To on unesl naši malou holčičku. Všechno jsem to věděla. Ano, od samého počátku. On mi však vyhrožoval, že jestli jen otevřu pusu, nedopadne to dobře ani pro jednu z nás. Bála jsem se ho. Proto jsem mlčela. Když už jsem to přestávala zvládat, zmlátil mě. K tomu se vám i sám přiznal, pane Førdsone. Nechápu, co to mělo znamenat. Proč najednou projevil tak slušné gesto, když mě večer před tím krutě znásilnil. Ulevilo se mi, když jste ho za zavřeli. A proč jsem za ním chodila? Nevěděla jsem, kam naši malou Astrid ukryl. Nakonec se mi to z něj konečně podařilo dostat. Nevaroval mě však, že je jeho skrýš v tak kritických místech. Při záchraně mojí dcery jsem se zranila. Krvácím a už jsem ztratila tolik krve, že jen stěží píšu tyhle poslední řádky. Doufám, že Astrid někdo najde. Někdo, kdo tenhle dopis předá policii a Marcus bude konečně pykat za všechno, co nám udělal. Cítím smrt. Je tady...

S tupým výrazem jsem zíral na těch pár řádků, které Lindy sepsala. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nic takového by přece sama nenapsala. Hlavně když to není pravda a ona to moc dobře ví. Pozorně jsem si prohlédl její, běžně úhledný rukopis. Tentokrát bylo písmo naškrábané jako by všechno psala ve spěchu. Skutečně jsem si začínal myslet, že ten dopis psala ve svých posledních minutách. A to mi vhánělo slzy do očí.

,,Co si o tom myslíte?" zahleděl jsem se na vyšetřovatele a bylo mi úplně jedno, že jsem měl mokré tváře. ,,Nevěříte snad tomu, že bych ji poslal na smrt, že ne? Našli už jste její tělo? Ona není mrtvá! Nesmí být! Proč tu jen tak sedíte a čumíte na mě?! Běžte ji hledat! Třeba leží někde zraněná, ale mrtvá..."

,,Ruce," nařídil mi. Nechápavě jsem je k němu natáhl, netušíc, co to má mít společného s aktuální situací. ,,Přestaňte vyšilovat," protočil očima, když vytáhl klíč a odemkl mi pouta, jenž se mi až doteď houpala na zápěstí. 

,,Co to děláte?" změřil jsem si ho nevěřícím pohledem. 

,,S nimi by jste ji jen těžko objal," pokrčil rameny, přecházejíc ke dveřím.

,,Koho?" Vyhrkl jsem. To už ale otvíral dveře, za kterými na chodbě stála vysoká tmavovlasá žena a vedle ní drobná blonďatá holčička. Krátce jsem přejel pohledem po její vystrašené tvářičce a následně prudce zalapal po dechu. Bez jakéhokoliv slova se ke mně rozběhla. Když jsem ji pevně stiskl v náručí, rozbrečela se mi přímo do trička.

,,Astrid," šeptl jsem, ,, Bože můj, jsi v pořádku."

Stále jsem ji k sobě tiskl. Byl jsem tak rád, že je v pořádku a že ji mám zpátky. Tolik jsem se o ni bál. Hladil jsem ji po vláscích a tiše šeptal klidná slova do jejího drobného ouška.

,,Posaďte se zpátky, prosím," pokynul mi Førdson. Učinil jsem tak, As si posadil na klín a ruce ji obmotal kolem pasu, při čemž měla svůj obličej stále zabořený v mé hrudi. ,,Našli ji včera večer asi padesát kilometrů odsud. Jen tak se potloukala po silnici. Když u ní zastavilo auto, nijak nekomunikovala. Měla u sebe jen ten dopis. Během noci ji převezli sem do města, ale ani psychologům se nepodařilo z ní něco dostat. Pak někdo navrhl, aby jste se jí pokusil rozmluvit vy. Neustále opakovala, že vás chce vidět. Zkuste si s ní promluvit, přece jen... Je klíčový svědek."

Tiše, jsem přikývl. ,,Broučku?" Prohrábl jsem jí vlasy. ,,Andílku můj, povíš mi, kdo ti tak moc ublížil?" Mlčela. Proto jsem se rozhodl zjistit z ní informace jinou cestou. ,,Pamatuješ si na tu pohádku o statečné princezně, kterou jsem vám jednou vyprávěl? Pamatuješ, jak zachránila celé království tím, že byla statečná a postavila se sama krutému obrovi? Chtěla bys být taky taková princezna?"

Pomalu přikývla. ,,Ale ona byla velká bojovnice."

,,Vždyť to ty jsi přece taky," pousmál jsem se. ,,A budeš ještě větší, když mi řekneš, co se stalo s maminkou a kdo za to může."

,,Byl to nějaký moc zlý pán," vzlykla a zahleděla se na dopis na stole. ,,Donutil maminku, aby to napsala. Pak mě vyhodili u lesa a žekli, že nesmím nic žíct nebo ji ublíží."

,,Bylo jich víc?"

,,Spoustu. Dva drželi mámu, další mě. Pak nás v noci hlídali zase jiní. Když maminka psala ten dopis, žíkala, že to jim neprojde a že na to džív nebo později stejně někdo pžijde..."

Znova jsem si pořádně prohlédl řádky v dopise. Snažil jsem se přijít na cokoliv, co by mi mohlo pomoct. Bohužel mě nic nenapadalo. To pak až Astrid ukázala na pár písmem. ,,Jsou zvýrazněná. Neznamená to něco?"

Ještě jednou jsem se pozorně podíval. Měla pravdu. Pár písmen bylo několikrát obsažených propiskou, až vypadaly tučně. Podobně jich bylo takhle vyznačených osm. Postupně jsem si četl jedno po druhém. Zuby mi skřípaly zlostí. Měl jsem to tušit už dávno.

,,,Kingsley..."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Zdravím všechny 👋
Jak se máte? 😏
Já vím, aktivita tady nic moc 😅
Pokusím se to zlepšit, ale nic neslibuji 😶
Snad se líbilo 💞
🌹Ich liebe euch🌹