We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

12🌊

Lindy

,,K-kdo j-jste?" vykoktala jsem ze sebe, když se mi konečně podařilo nabrat do plic nějaký ten vzduch. Pomalu jsem si uvědomovala, jak se mi třese celé tělo a jen stěží stojím na nohou.

,,To teď není podstatné," odpověděl mi bez váhání, ,,dozvíš se to, až nastane ten správný čas, ale teď mě budeš pěkně poslouchat. Mám tu tvou malou roztomilou holčičku a nebude pro mě žádný problém zmáčknout její křehký krček, pokud budeš zlobit."

,,N-ne..." překryla jsem si dlaní ústa, abych tak ztišila svůj výkřik.

,,Beru to jako znamení, že jsi mě pochopila," už jen z tónu hlasu jsem poznala, že se dotyčný vítězně ušklíbl. ,,Takže, zlatko, nejprve chci, abys držela svou krásnou pusinku. Nikdo se o tomto telefonátu nedozví, stejně jako o mně. Ty to možná nevíš, ale mí lidé poctivě sledují každý tvůj pohyb. Moc dobře vím, co zrovna teď děláš, kde jsi a s kým se bavíš. Dále bys měla vědět, že si dokážu všechno zařídit, třeba jako zbavit tě tvého druhého dítěte jedním obyčejným anonymním telefonátem na sociálku."

,,T-to..." lapala jsem po dechu, kterého se mi každým jeho dalším slovem dostávalo méně a méně.

,,Ano, brouku, byl jsem to já," pronesl bez jediného citu v hlase, ,,takže stačí, abys udělala jeden jediný chybný krok a nedopadne to dobře, pamatuj si to. Tvým prvním úkolem je mlčet, i kdyby se děly věci, u kterých bys cítila nutnost promluvit. A ještě něco, bude nejlepší, když to nebude vědět ani ten tvůj Gunnarsen. Až bude čas, znova se ti ozvu."

,,A jak vám mám věřit, že ji opravdu máte?" snažila jsem se z něj dostat něco víc. V sluchátku nastalo ticho, které po chvíli vystřídalo nepříjemné šustění. Spodní ret jsem měla úplně nateklý, jak jsem si ho bolestně zkousávala. Nakonec to v telefonu zapraskalo a všechno znova utichlo. Do celého toho ticha se pak ozvalo bolestným hlasem jedno jediné slovo.

,,Mami?"

,,Astrid?!" vyhrkla jsem, až se mi do očí dostaly slzy, ,,holčičko moje. Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?! Astrid! Astrid!"

,,Cos potřebovala slyšet, slyšela jsi," ozval se však opět onen mužský hlas, ,,pamatuj, co jsem ti řekl. Zatím žije, jak dlouho, to je jenom na tobě."

Položil. Dál už se z telefonu ozývalo jen pravidelné pípání linky. Můj zrychlený dech se v tu chvíli dal přirovnat k rychlosti formule 1. Stále mi v uších zněl její zlomený dětský hlásek, volající o pomoc, doufajíc, že tohle všechno je jen noční můra a že ji z ní co nejrychleji někdo vysvobodí.

Zády jsem po nejbližší štěně sklouzla až na zem, kolena si přitáhla pod hlavu a opřela o ně své čelo. Z očí se mi řinuly slzy, jež jsem nedokázala nijak ovládnout. Hrdlo se mi bolestně svíralo, jak z něj vycházely hlasité vzlyky. Moc dobře si pamatuji chvíle, které jsem takto prožila devatenáct let celého svého života. Stejně jako teď jsem se krčila v koutě u stěny, ronila slané slzy a způsobovala si bolesti v krku. Právě teď jsem potřebovala někoho, kdo by mi připomněl, že je to všechno už za mnou. Potřebovala jsem Marcuse. On jediný mě dokáže přesvědčit o tom, že je to pouze minulost.

Ale on tu nebyl. Odjel. A tak mi nezbylo nic jiného, než jen dál hlasitě brečet a sama sebe marně přesvědčovat, že všechno bude lepší.

*

Pohled jsem už po několikáté za minutu přemístila na hodiny na stěně.

'Do hodiny budu zpátky'- tak zněla Macova slova, když něco málo po čtvrté opouštěl dům s Fredem v náručí. A teď už je pomalu jedenáct pryč a on stále nikde.

Dlouho jsem uvažovala, jestli mu mám o dnešním telefonátu povědět. Klidně bych svůj zhroucený stav mohla připsat tomu, že jsme přišli i o Freda- což na moji aktuální situaci určitě svůj podíl má taky, ale nejvíc mě dostal Astriidin zoufalý hlásek. Rozhodla jsem se, že mu o tom povím. Nedokázala bych vedle něj stát v klidu se zavřenou pusou. I když je riziko, že se to únosci dozví, sama pro sebe si to nechat nedokážu.

Konečně se ozvalo rachocení klíče v zámku. Neřekli by jste, jak je to uklidňující zvuk. Víte, že se konečně vrátil někdo, koho jste nutně potřebovali obejmout, cítit jeho blízkost a dech ve vlasech.

,,Marcusi," vběhla jsem do předsíně, kde se mi naskytl pohled na muže, jehož blonďaté vlasy- jindy úhledně upravené- mu trčely na všechny strany, jak se potácí a sotva stojí na nohou.

,,Co chceš?!" narovnal se, odhodil klíče na komodu a doslova ze sebe skopl boty.

,,Kde jsi byl? Říkal jsi, že..."

,,A co je ti po tom, kde jsem byl?!" Odstrčil mě stranou, aby kolem mě mohl projít do chodby. Stačil jeden nádech, aby mi bylo jasné, kde která bije. Chvíli jsem tam jen tak stála zády přilepená na stěnu, ale nakonec jsem se přece jen vydala za ním do kuchyně, i když jsem někde uvnitř tušila, že to není ten nejlepší nápad.

,,Ty jsi pil?" Postavila jsem se za něj, zatímco si v dřezu pustil studenou vodu a doslova ji hltal.

,,I kdyby, mám na to právo, nemyslíš?" Škytl, rukávem si otřel mokrá ústa a obrátil se čelem ke mně. ,,Když si nás připravila o obě děti, tak co mám jinýho dělat?!"

,,J-j-jak to myslíš?" Vykoktala jsem ze sebe.

,,Nejprve si necháš čmajznout dceru na dětským hřišti, jen pro to, aby ses mohla starat vo malýho a toho nám pak stejně sebere sociálka. Víš, jak bulel, když jsem odcházel?! Jak pořád dokola řval 'tata, tata'?!" Každým následujícím slovem zvyšoval svůj hlas. Pomalu jsem začala couvat. Na kůži mi maskovala husí kůže, spodní ret se mi začínal chvět. Bála jsem se ho. ,,Nechápu, jak jsem ti je mohl oba dva svěřit! Jsi s nimi chvíli o samotě a hned jsou z toho takové problémy!"

,,Marcusi, prosím, nevíš o čem mluvíš, jsi úplně na mol..." Začala jsem znova brečet, když jsem narazila na kuchyňskou linku a nemohla jsem se nikam jinam hnout.

,,Všechno je to tvoje chyba," nepřestával se přibližovat, ,,kdybych tě nikdy nezachránil, mohl jsem teď mít klidně i vlastní rodinu, s dívkou, které by na těch dětech aspoň trochu záleželo! Měl jsem tě jim nechat, jen aby sis tam klidně i zhebla!"

,,Marcusi!" Vykřikla jsem. Vím, že neví, co říká, no i tak mě jeho slova silně zasáhla. Bohužel to nebylo nic proti tomu, co následovalo. Ohnal se rukou a hned na to jsem na tváři pocítila štiplavou bolest. Tak mě to překvapilo, až jsem se neudržela na nohou a podél linky spadla na zem.

,,Drž hubu, huso!" Hrubě mi chytil tvář mezi prsty, ,,tohle si jenom zasloužíš," sykl, pustil mě, ale hned na to tvrdě kopl do břicha. Vykřikla jsem bolestí a stočila se do klubíčka. Tváře jsem už zase měla celé mokré. Přes slzy jsem jen matně viděla Marcusovu postavu, jak vychází z kuchyně, aniž by mi věnoval alespoň jeden jediný pohled.

~🍍 Love pineapples 🍍~
Tákže čauky, lásky 💞😊
Tak se nám to zamotalo ještě víc 😱😏
Upřímně je mi ze mě samotné dost špatně, že jsem Lindy zase něco takového udělala... No, prostě jsem musela 😢😑
Jinak... Asi veselý Velikonoce... 💫💖
*Omlouvám se, jestli se to přeje až na velikonoční pondělí nebo jestli už na neděli... My křesťané Velikonoce slavíme už od zeleného Čtvrtku, takže jak je to u ateistů nwm no... 😅*
Tak snad se kapitola líbila 😍💜
🌹Love you🌹