We, together [Marcus&Martinus CZ] ✓

11🌊

Lindy

,,Spadla mu teplota, tak si teď hraje v pokojíčku," ujistil mě Marcus. Přikývla jsem, aniž bych zvedla pohled od krájení jablka, které jsem následně na to hodila do mixéru k banánu a jahodám.

,,Dělám mu svačinu," vysvětlila jsem Macovi, když přišel až ke mně a věnoval mi polibek přímo na spánek.

,,Už vypadáš líp," šeptl mi přímo do ucha, ,,vrátila se ti barva do tváře."

,,Pochopila jsem, že mě Fred potřebuje," přikývla jsem, ,,nemůžu si dovolit trucovat a úplně ho přehlížet. Vždyť on na mě spoléhá."

,,Tak vidíš," schoval mě do svého objetí, ,,přesně takovou mám starost taky. A dokonce dvojnásobnou."

Pousmála jsem se. ,,Ty jsi takový můj anděl strážný."

,,Broučku můj," natlačil mě na linku a začal se přibližovat. Už jsem skoro cítila, jak se jeho plné rozpraskané rty třou o moje, když nás vyrušil zvonek, který zaduněl celým domem. Pohladila jsem Marcuse po líčku, rychle mu vlepila krátkou pusu a vydala se rovnou ke vchodovým dveřím.

,,Dobrý den," nechápavě jsem si prohlédla vyšší tmavovlasou ženu s výrazně namalovaným obočím. Hned za ní stál holohlavý muž mohutnější postavy.

,,Zdravím," pokývala žena mým směrem, zašmátrala do kabelky, jenž měla přehozenou přes rameno a vytáhla z ní kruhové brýle, které si hned nasadila na nos. Pak tam sáhla znova, ale tentokrát pro štos papírů.

,,Lindy a Marcus Gunnarsenovi?" Začetla se do prvního dokumentu, ,,adoptivní rodiče Astrid a Freda?"

Na rameni mi přistála Marcusova hřejivá dlaň. ,,Ano, to jsme my," souhlasil.

,,Výborně," prohlásila bez jediné známky spokojenosti. Působila na mě dost nepříjemným dojmem. Už jen svým výrazem potvrzovala, že nemá cenu se s ní hádat, neboť vítězem je vždy ona. Nejradši bych odešla a nebavila se s ní.
Ona však bez problémů pokračovala: ,,Jsem Anitta Goffersøn. Pracuji jako sociální pracovnice a dostala jsem za úkol váš případ."

,,N-náš p-případ?" Nechápavě jsem pohlédla na Marcuse, ale dostalo se mi jen nevědoucího pokrčení ramen.

,,Jsou toho teď plné zprávy," povzdechla si, nijak nevěnujíc pozornost našim nechápavým pohledům, ,,chudák malá. Chápu, že to pro vás teď není asi zrovna jednoduché, ale nemůžu jinak."

,,Mohla by jste se už konečně dostat k jádru věci?" Přerušil ji netrpělivě Mac.

,,Samozřejmě," pronesla zaraženě. Zřejmě nebyla zvyklá, že ji lidé skáčou do řeči. ,,Včera večer se nám ozval anonym a popsal nám, jak se celé to odpoledne odehrálo z jeho pohledu."

,,A proč to řekl vám a ne policii?" Vydala jsem ze sebe s námahou kloudnou větu.

,,Podívejte, podstatné je, že nám byla poskytnuta informace, podle které jste dívence nevěnovala žádnou pozornost. Náš anonym byl dokonce toho názoru, že jste ji naprosto ignorovala. Dokonce na vás i volala, ale vy jste se ani neotočila."

,,To je sprosté obvinění, nemáte žádný důkaz," stiskl mi Marcus rameno.

,,Ano, nemáme čisté důkazy, ale pochopte, dokud se všechno nevyřeší, nemáme jinou možnost," pokrčila rameny.

,,O čem teď mluvíte?" Cítila jsem, jak se mi chvěje hrdlo obavami.

,,O tom, že si budeme muset Freda odvést s sebou," sundala si z očí brýle a poprvé za celou tu dobu se v její tváři objevily nějaké emoce.

,,C-cože!?" Zalapala jsem po dechu. ,,To... To nemůžete."

,,Je mi líto, ale musím," věnovala mi soucitný pohled. ,,Proto vás teď prosím, aby jste chlapce oblékla a přinesla nám ho."

,,Ne... To... To přece nejde... Je nemocný, celou noc proteplotoval, až teď mi spadla horečka..."

,,Nebojte se, i u nás máme dost léků na to, abychom ho vyléčili..."

,,Ale on s vámi nepůjde," vrtěla jsem hlavou, ,,není zvyklý na cizí lidi. Je na nás fixovaný, bude nás hledat a neutiší se, dokud..."

,,I s tímhle si umíme poradit," protočila očima, jak se mnou postupně ztrácela trpělivost.

,,Unesli nám dceru a vy nemáte ani trochu soucitu v těle, že nám berete i druhé dítě? Vždyť jenom díky němu jsem se ještě nezhroutila!"

,,Na to jsou psychologové, slečno..."

,,Já vám ho nedám," nevydržela jsem to a chtěla jí přirazit dveře před nosem, ale žena zareagovala velice rychle a proklouzla dovnitř do předsíně.

,,Prosím vás, nedělejte z toho scénu. Přineste nám chlapce po dobrém, neradi bychom používali jiné metody."

,,Marcusi, řekni něco!" V očích se mi hromadily slzy.

Mac se na mě chvíli jen tak díval. Nakonec mi položil ruce na ramena, opřel své čelo o mé a zašeptal: ,,Lindy, zajdi pro Freda."

Prudce jsem ho od sebe odstrčila. ,,To nemyslíš vážně?! Přece jim ho nemůžeme jen tak dát! Bože, je to náš syn! Ztratili jsme Astrid, nechci přijít i o něj..."

,,Pochop, bude lepší, když..."

,,Ne, nic nebude lepší! Naopak, pokud jim ho teď dáme, jenom se to zhorší..."

,,Lindy!" Zvedl hlas na vysokou úroveň. Škubla jsem sebou. Nebylo moc chvílí, kdy jsem měla možnost ho vidět tak naštvaného. Ale když už nějaká byla, vždycky jsem se ho bála. Pohlédl mi do očí a zhluboka se nadechl. Pak už mírněji pokračoval. ,,Prosím, udělej, o co jsem tě žádal. Zajdi pro Freda, teplé ho obleč a přines sem."

Dívala jsem se na něj s nadějí, že je to jen vtip. Nechtěla jsem věřit, že to vzdal, že svého syna jen tak pošle někam pryč s úplně cizími lidmi. Když mi došlo, že to myslel opravdu vážně, se slzami v očích jsem vyběhla do Fredova pokoje.

,,Pojď sem, broučku," chytla jsem si ho do náruče. Nevím, jak dlouho jsem ho objímala, houpala se s ním ze strany na stranu a pobrukovala mu do ouška, ale pustit jsem ho nechtěla. Své malé ručičky mi obmotal kolem krku a tiše naslouchal mým slovům. Nakonec do pokoje vešel Marcus, Freda mi z náruče vzal a oblékl mu mikinu.

,,Lind, ani já nechci, aby to takhle bylo," svěřil mi ho pak na minutu do náruče na poslední rozloučení. ,,Ale bude lepší, když nebudeme dělat problémy, pak by se mohlo stát, že by nám ho za špatné chování už ani nevrátili."

,,Kam jdeš ty?" Pohlédla jsem na něj. Měl oblečené rifle a v rukou držel klíče s peněženkou a doklady.

,,Pojedu s nimi," vzal si zase Freda zpátky, ,,možná v autě usne, když tam budu já a to loučení pak bude o něco snadší. Do hodiny jsem zpátky."

,,Mama!" Natáhl ke mně Fred ruce, když s ním Marcus opouštěl pokoj. Já jsem však zůstala sedět a naslouchala jeho dětskému pláči. Tak moc jsem se chtěla rozběhnout, chytit jo a utéct s ním někam pryč.

S prásnutím dveří utichl i Fredův křik, ale moje slzy se nezastavily. Seděla jsem u Freda v pokoji a brečela tak dlouho, dokud zezdola nezazvonil telefon. Zvedla jsem se a šla hovor přijmout, při čemž jsem si po celou dobu cesty utírala mokré líce.

,,Prosím?" Přiložila jsem si sluchátko k uchu. Čekala jsem, že uslyším Miriam- nikdo jiný k nám na pevnou linku ani nevolá. No, o to víc mě zarazilo, když se z telefonu ozval hrubý mužský hlas.

,,Jestli chceš, aby byla ta malá v pořádku a bez jediného škrábance, tak být tebou držím hubu a pozorně poslouchám..."

~🍍 Love pineapples 🍍~
Wow... Tak jsem se dokopala k další kapitole... 👏
Tak, kdopak to asi volá... 😏😱
Snad se líbilo 💞😌
🌹Love you🌹